P. Robert Bergman

Sebepřijetí 6 – „Co může pomoct“

3. 2. 2010 23:07
Rubrika: Sebepřijetí

 

Tak jsme si řekli něco o příčinách, které mohou problémy se sebepřijetím způsobovat, a možná mnoho lidí čeká, že se budeme zabývat i nějakými konkrétními návody, jak sebepřijetí budovat.

 

Mnoho lidí možná očekává, že tady, v těchto článcích najdou konkrétní návod: „Jak na sebepřijetí“. Nenajdou. Je to téma tak individuální, že nejde vymyslet několikabodový seznam typu „co a jak“. Možná to jde, ale já to nedokážu :) Cílem tohoto článku je více se podívat na to, co sebepřijetí škodí, a na to, co mu může konkrétně pomoct. Práce na přijetí sebe sama jako Božího daru už záleží na každém z nás – vždyť je to naše cesta k Dárci, k Bohu, ke spáse, tak proč si jí zkracovat? Je dobrodružná a krásná :) Stejně, jako je krásný její cíl.

 

Dříve než se ale podíváme na to, jak se sebepřijetím dá pracovat, tak mi dovolte podotknout jednu důležitou věc. Dostáváme se totiž k bodu, kde se stýká duševní a duchovní stránka člověka.

 

Klíčová otázka tedy zní – je sebepřijetí záležitostí duševního, nebo duchovního života člověka? Správná odpověď zní: „samozřejmě obojí“. Jedná se o vztah k sobě samému – tedy o záležitost vztahovou, zkušenostní a hodnotovou (psychologie), ale zároveň také o přijetí daru od Dárce – Boha.

 

Jenže ono není tak úplně jedno, za jaký konec se snaha o sebepřijetí vezme. Přesněji řečeno jaká je pro sebepřijetí motivace. Jestliže o vztah k sobě samému „zakopávám“, jsem unaven z konfrontace se sebou, se svou slabostí, se vším tím, co mi na sobě vadí a chci mít konečně pokoj (možná dokonce i závidím druhým lidem, že nemusí bojovat s tím, čemu já podléhám), tak je motivace k sebepřijetí pochopitelná, ale nešťastná. Protože se tak člověk dostává do kruhu, ve kterém se točí vše okolo „já“. Já se nepřijímám, já se lituji, já bojuji, já se chci přijmout, já jsem slabý, já to nedokážu, já se nezměním, já padám... Já, já, já. To je taková „já-pastička“ – ze které člověk nemá úniku – pokud ovšem tuto strategii nepřehodnotí. „Chci se přijmout, aby mi bylo dobře. Abych si v pohodě v klidu mohl žít, abych nepadal přes zbytečné překážky...“

 

Ale to je špatně. Tedy – není špatně, že chci žít, že chci, aby se mi vedlo dobře... ale pokud z tohoto důvodu prosím Boha o milost sebepřijetí, není to jen jedna z metod, jak dosáhnout svého cíle? Snaha Boha redukovat na nástroj, který mi pomůže dosažení mých cílů?... Domnívám se, že právě tohle je příčinou, pro jde člověk životní cestou – sám se sebou nesmířen

 

Sebepřijetí u křesťana má jednu obrovskou přednost. Křesťan si totiž nemusí lhát do kapsy („Ty jsi borec, nejlepší, dokážeš to...“), protože v jeho životě je jedna rozhodující veličina – a totiž reálná přítomnost Boha – Dárce „sebe“. Ano, Bůh je přítomen v životě každého člověka, ať už Boha zná, nebo ne, ať ho chválí nebo uráží, nebo dokonce ignoruje. Ale je rozdíl s Bohem počítat nebo ne.

Toto „počítání s Bohem“ dokáže narušit „já-pastičku“. Místo orientace na sebe, se mohu dívat na Boha. Místo na svou slabost a nedokonalost se mohu dívat na Boží velikost a milosrdenství. Místo na sebe se mohu dívat na Boha. A to je krok doslova uzdravující. Bůh, to není jen nějaký psychovýmysl – myšlenkový konstrukt k pozvednutí vlastního já. Ale o tom se zmíním ještě později. :)

 

Rozdíl mezi sebepřijetím ryze psychologickým a křesťanským je diametrálně odlišný. V sebepřijetí psychologickém jde spíše o asertivitu (prosazení sebe), v sebepřijetí křesťana jde o „vyjití ze sebe“ – o prosazení Boha (byť) ve svém životě. A tento rozdíl se odráží právě v motivaci – proč chci přijmout sebe sama. Protože si vážím Dárce a vím, že mi nedává „zboží podřadné kvality“ (prostě šmejd :), nebo protože chci být spokojený sám se sebou.

 

V jedné přednášce prof. Sokola jsem slyšel myšlenku, která mi utkvěla v paměti, a která se podle mě velmi na toto naše téma hodí – „Štěstí je odměna těch, kdo je nehledají...“ Troufnu si parafrázovat: Sebepřijetí je odměna těch, kdo nehledají sebe..., ale Boha.

 

Cílem sebepřijetí je tedy docenění Dárce a plné prožívání daru sebe-sama, a ne sobectví (užívání tohoto daru pouze pro své potřeby). Mimochodem všimněte si, že u lidí, kteří mají se sebepřijetím problémy, dochází ke dvěma úplně odlišným extrémům – buď se naprosto zanedbávají (odmítají Boží dar sebe sama), nebo se zaobírají pouze sebou samými (jak jsou nešťastní, jak je jejich život těžký, jak jsou na ně ostatní zlí, jak na ně Bůh zapomíná...).

 

A jádro mých úvah o sebepřijetí? Troufnu si tvrdit, že sebepřijetí velmi úzce souvisí s duchovním životem člověka. A že přijetí sebe sama je přímo úměrné přijetí Boha jako moudrého a milujícího Dárce. Tedy vše, co mi pomáhá přibližovat se k Bohu, pomáhá mi i přibližovat se k sobě – jako k vzácnému Božímu daru a vše, co mě odvádí od Boha, odvádí mě i od sebe.

 

To je ale strašně obecné – a bojím se, že se určitě najde nějaký ten čtenář, který bude chtít rady konkrétní :) Tak zkusím pár takových konkrétních TOP rad napsat ale pozor – asi se nedozvíte vůbec nic nového.

 

Mou první TOP radou, je věc, která se postupně zase vrací do módy, nicméně je pro mnoho mladých „moderních“ křesťanů pořád ještě neobjevená. A tou je duchovní doprovázení. Je to takové duchovní rodičovství (proto se také mnohým kněžím říká v duchovním smyslu (!) „otče“ – ale také se může mnoha ženám říkat právem „matko“). Nechci se pouštět do teologického opodstatnění nebo neopodstatnění – ale chci se podívat na to, že podobně jako rodičovství tělesné funguje také „rodičovství duchovní“. Podobně jako rodiče předávají dětem své zkušenosti, vychovávají je a učí je žít život co nejlépe (ideál!!!), tak dokáže duchovní doprovázející (ať už je to muž nebo žena, kněz, řeholník, řeholnice nebo laik) vést člověka, který se mu svěřuje k Bohu. A bohužel – platí zde i podobnosti, ale také rozdíly – ne každý dokáže (má na to) být dobrým biologickým otcem nebo matkou, tak stejně tak každý člověk (a dokonce i kněz) toto nedokáže. A jediná rada – hledat. Modlit se a prosit Boha, aby takového člověka poslal do cesty. Měl by to být člověk, který je na cestě za Bohem aspoň o kousek dál, aby se nenaplnilo Ježíšovo slovo: „když slepý vede slepého“ skončí oba... (někde v jámě tuším). Trochu se odvolám na to, co jsem už napsal ve článku „Zlatý stránky“ (http://rob.signaly.cz/0804/zlaty-stranky-aneb-jak) – fuj, jak se kaju za všechny narážky na profesory, kteří se odvolávali na svá díla... :)

 

Duchovní doprovázející ale nemusí být jen kněz – zpovědník. Znám lidi, kteří se nechávali duchovně doprovázet rozličnými osobnostmi. Také to jde :) Já osobně mám zkušenosti právě s tím, kdy duchovně doprovázející a zpovědník je jeden a tentýž člověk a moc se mi to osvědčilo. Moc si ho vážím – je to člověk, kterému v životě vděčím za mnohé – a Bohu za něj také nepřestávám děkovat :) Za to, že mi pomohl poznat krásu svátosti smíření, za to, že mě naučil při sv. smíření i při duchovních rozhovorech otevřít svoje srdce – před ním, ale hlavně před Bohem. Vděčím mu za to, že mi ukázal tvář milujícího a přijímajícího Boha, za to, že jsem i navzdory vlastní nedokonalosti a někdy i vlivem velké nepřízně okolí nerezignoval na Boha, na svět, na sebe... Vděčím mu za doprovázení v mém životním povolání a prostě je toho hodně... No, to jsem se zase rozepsal – ale tohle je jen moje osobní zkušenost – třeba to někoho bude nudit, jinému to pomůže v hledání a v toužení po dobrém duchovním doprovázejícím :)

 

Veliká přednost kněze je jeho profesionalita, vzdělání v oblastech duchovního života a vlastní životní zkušenosti z cesty za Bohem. Veliký nedostatek kněze je – že je takových poměrně málo. Ale jsou :)

 

Tak – to je má první rada pro sebepřijetí. Mít člověka, který je mi blízký, před kterým se nemusím bát otevřít vlastní srdce a kterému důvěřuji, že mě svým doprovázením povede k Bohu a k pokoji se sebou.

 

Dostáváme se k druhé radě. Tou je křesťanský život se vším, co k němu patří. Znám pár lidí, kteří své křesťanství „salámujou“ jak se dá – a bojím se, že Hospodina berou jako „vzdáleného příbuzného“, od kterého se nemohou trhnout, ale také se jim s ním nechce žít. Mše jednou za týden, občas nějaká ta odříkaná básnička v nouzi (prý modlitba...), zpověď jednou „za uherák“, no a společenství křesťanů pouze obloukem... „No jak to, že Bůh v mém životě nějak nefunguje?“ ... Ano, jak říká Jára Cimrman: „Trochu jsem si, pane inspektore, zapřeháněl“ :) Trochu se připravuju, že právě na tohle téma bude další článek, tak se nebudu moc rozepisovat. Jen mě napadá jeden povzdech toho, který nás všechny obdaroval – a dal všechno... „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: 'Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.'" Mt 23,37-39

 

Třetí rada je taková speciální. Často totiž v životech mých bratří a sester působí veličiny, které tam původně vůbec neměly být a kterým velmi záleží na tom, aby se jejich „hostitel“ nepřiblížil k Bohu – ke Světlu, který dokáže prozářit všechny temnoty. Tyto síly mají charakter zla – a můžeme je souhrnně pojmenovat jako síly Zla. Tyto člověka spoutávají a velmi často právě ve vztahu k sobě. Dostávají člověka do „já-pastičky“, a v klidu bez práce se kochají bezmocí člověka, který se sám uzavírá Bohu. Tyto síly Zla člověka svazují a rafinovaným způsobem se pokoušejí člověka zneschopnit otevřít se Boží uzdravující moci a lásce. Zde velmi pomáhá tzv. modlitba za rozvázání. Modlitba, při které se člověk všeho zla ve svém životě zříká a přijímá Boha za svého Pána, modlitba ve které se člověk svěřuje právě Boží moci a lásce, modlitba, aby sám Bůh v člověku působil, rozlámal všechna pouta, která mu brání následovat Ježíše Krista, jako svobodný a obdarovaný Boží syn/dcera. Tuto modlitbu se může modlit každý kněz a já s ní mám velmi dobré zkušenosti ať už na sobě, nebo na druhých lidech. S ní souvisí také modlitba za uzdravení, ve které se člověk otvírá nejen Boží osvobozující, ale také uzdravující moci. A výsledek těchto modliteb shrnu do krátkého osobního vyznání: Zde jsem já poznal, jak je Bůh mocný...

 

Mou čtvrtou radou je Boží slovo. Bůh k nám, lidem, promlouvá mimo jiné i skrze své slovo – Písmo. To nejsou jen nějaké laciné psychologické výpovědi typu „Bůh tě miluje.“ Ale v Písmu je opravdu obsažena veliká Boží moc, která ve spojení s vírou „čtenáře“ nepůsobí jako placebo, ale jako reálný kanál mezi Bohem a člověkem. Boží slovo má moc, protože je od Boha, který je mocný, a protože je určené člověku, který je na svého Boha a na jeho působení ve většině svého života odkázán. Nechci, aby tato rada vyzněla jako písnička od Voskovce a Wericha: „Čtěte Bibli, tam to všechno je“ :) Takže to zkusím formulovat jinak – ne čtěte, ale hledejte. Hledejte, kde k Vám Bůh v Písmu promlouvá a co konkrétně Vám chce říct. Když najdete, poznačte si to a nechte na sebe Boží slovo v srdci působit – třeba se i kousek naučte zpaměti a opakujte si to, když to budete potřebovat... To taky funguje.

 

A mou poslední radou – která je určena všem extrémním případům – v případě, že má někdo problém se sebepřijetím opravdu veliký – a nevidí žádné východisko, a je přesvědčen, že s tím nic prostě nedokáže udělat, tak bych mu chtěl poradit, aby to nevzdával a vyhledal nějakého odborníka. Není ostuda, když člověk, který ví, že něco z vlastních sil nedokáže, vyhledá pomoc. Zažil jsem bratry i sestry, kteří se dostali na pokraj života (doslova a do písmene – bohužel), jen kvůli tomu, že v extrémní situaci, která opravdu odborné řešení potřebovala, považovali návštěvu psychologa nebo psychiatra za ostudu. V některých případech se na tu obávanou psychiatrii stejně dostali... Ale ta cesta tam... Život je někdy tak komplikovaný a těžký, že člověk může jednat zkratově – a zbytečně. To je extrémní rada – která se na první pohled Boha netýká – ale zkušenost mi říká, že cesty Pána jsou někdy hodně nevyzpytatelné. A extrémní situace vyžadují extrémní řešení. Napadá mě, že znám tak úžasné psychology a psychiatry, že si někdy říkám, že je škoda, že jejich pomoc nepotřebuju – protože jsou to tak fajn lidi, kterým věřím stejně tak, jako sobě. Profíci, kterým se vyplatí věřit :)

 

No, tak to je zatím vše. Žádný „zázraky snadno a rychle“ :) Ale tak to v životě chodí, že na těch velkých a vzácných věcech se prostě musí taky trochu „máknout“. Na krásné manželství nestačí pár lístků do bijáku a puget růží při žádání o ruku... :)

 

Nebojte se investovat – stojí to za to :)

 

PS: Mám toho v zásobě o sebepřijetí ještě hafo – různé kritické oblasti (ne)přijetí, rozdíly v sebepřijetí u muže a ženy, některé specifické otázky... jen nevím, jestli to za to stojí nějak „signálovsky“ rozpitvávat. Kdybyste něco konkrétního chtěli, tak se ozvěte – možná se do toho přecejen (podle poptávky) vrhnu. Taky nosím v hlavě další velké téma křesťanské, jedno praktické a pár drobných článků :) Tak uvidíme, co se z toho (Hospodin a já) vyklube. Ať Vám Pán žehná.

 

 

Zobrazeno 6158×

Komentáře

májaludvíková

Moc velké díky, opravdu moc zajímavé a obohacující počtení pro mě!!!

Krasnazena

taky jsem zase přemýšlela o sebepřijetí. Jak je v dnešní době pro mladé dívky přijmout, když jsou jednoduše baculatější a robusnější. A došlo mi, že člověk může držet váhu v nějakém rozmezí, ale pokud je robusnější, nikdy nebude štíhlý. V jedném knize byl příběh mladé ženy, která brala až 60 tablek projímadla, aby byla štíhlá. A protože neodpovídala ani představám svých rodičů v jiných směrem, spáchala sebevraždu.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio