P. Robert Bergman

Sebepřijetí 4 - "Obrana a známky nepřijetí"

13. 1. 2010 20:31
Rubrika: Sebepřijetí

 

Možná by stálo za to podívat se, jak to vypadá, když je člověk sám se sebou „na kordy“ – kdy se nepřijímá. Mnozí lidé by mi mohli namítnout – proč se v tom ještě „patlat“? Copak toho člověk nemá dost? Zvlášť ten, co s tím bojuje? A přesto je velmi důležité si mnohé své postoje a projevy pravdivě přiznat a pojmenovat.

Jak se tedy projevuje, že člověk sám sebe nepřijímá? Různě. Každý člověk, byť by se doslova nenáviděl, má v sobě schopnost přijmout se. A tato schopnost má své mechanismy, jak „ego“ člověka chránit před útoky zvenčí i zevnitř. Psychologie je nazývá obranné mechanismy ega. Jejich jediný cíl je stabilizovat „já“ člověka, aby člověk dřív nebo později obnovil svoji rovnováhu, ke které byl stvořen.

 

Tyto obranné mechanismy, jejichž pomocí si tuto rovnováhu může bránit, podobně jako se sebeobranou brání v případě fyzického napadení. Těchto mechanismů je celá řada, ale všechny mají dva důležité úkoly: zachování nebo zvýšení pozitivního přístupu k sobě (sebehodnocení) a obranu osobnosti před frustrací (v tomto případě neuspokojení potřeby přijetí).

Obranné mechanismy můžeme podle povahy rozdělit do dvou základních skupin – útěkové (defenzivní) a útokové (ofenzivní).

 

Omlouvám se za množství cizích slov, ale jak pravil jeden náš profesor (v úplně jiných souvislostech): „Nééé, to si nemusíte psát, natožpak pamatovat.“ :) Také občas narazíte na nějaký ten odborný psychologický termín – ač jsem se snažil, tak někde jsem se jim prostě vyhnout nedokázal.

 

Defenzivní obranné mechanismy:

Útěk: Člověk utíká ze situace, ve které došlo k narušení jeho psychické rovnováhy. Tento útěk může mít víc podob – od přímého útěku (vyhnutí se nepříjemné situaci), přes útěk ze vztahů až po uzavření se do sebe. Asi každý známe lidi, ke kterým naše láska roste s vzdáleností – dá se předpokládat, že mnoho z těchto lidí nám naše sebepojetí nějak „nabourali“ :)

Útěk do fantazie: Člověk má schopnost dosáhnout alespoň zdánlivé harmonie tím, že si ve své fantazii a představivosti navodí takovou vnitřní virtuální realitu řešení (příp. vyřešení) vzniklého konfliktu. Nejčastější projev bývá například po hádkách, kdy člověk ve své fantazii v hádce pokračuje stylem: „A já bych mu řekl... on by odpověděl to a to... a na to bych mu úplně vytřel zrak takhle... atd...“ Tyto virtuální vnitřní hádky nemají žádný jiný účel než pokus o nastolení ztracené rovnováhy.

Regrese: Způsob chování každého člověka se nějakým způsobem vyvíjí a obranný mechanismus regrese spočívá v návratu do dřívějšího způsobu chování (nejčastěji do dětského), kdy se nemusel potýkat s konkrétními problémy. Může se projevovat infantilitou, nelogičností jednání apod. Vzpomínám na jednu autonehodu, kdy dospělý člověk, evidentně v šoku, nepřestával úpěnlivě volat maminku. Měl zkušenost, že když se mu stalo něco nepříjemného v dětství, tak se mu tímto způsobem dostalo pomoci.

Rezignace: Člověk umenší nebo úplně vypustí osobní a emoční účasti v situacích, kdy dojde k narušení jeho vnitřní harmonie. Stává se apatickým a na cokoliv, co narušuje jeho rovnováhu – prostě nereaguje. Často může být rezignace vnímána jako přijetí a vyrovnání se, ale v důsledku se jedná o dva naprosto odlišné postoje.

Disociace: Tento obranný mechanismus způsobuje, že dva současné psychické procesy, na různých úrovních (např. fyzická bolest a vnímání bolesti) jsou prožívány izolovaně. Jakoby spolu vůbec nesouvisely. Zatímco trvá příčina problému, psychicky ji člověk neprožívá. Disociace jako obranný mechanismus může působit dlouhodobě.

Skotomizace: Vznikne-li v lidském životě nějaká nepříjemná událost, člověk ji nevědomě nevnímá, jako by ji vůbec neměl v zorném úhlu své pozornosti (Je pojmenována po tzv. skotomě – slepé skvrně, která se nachází v oku). Tento mechanismus se může projevit např. ve vzpomínkách (člověk má zablokovány určité vzpomínky) nebo v neschopnosti empatie s někým, kdo prožil něco podobného.

 

Ofenzivní obranné mechanismy:

Kompenzace: Tento obranný mechanismus by se dal vyjádřit větou: „Když nemohu zvládnout toto, tak budu nejlepší v jiném“. Charakteristické je vysoké osobní nasazení, které vyrovnává pocit frustrace v jiné oblasti.

Přemístění: V případě vzniku problému člověk přemístí těžiště problému a emoce s tím spojené (nejčastěji v podobě agrese) do jiného, náhradního objektu. Krásně lze vidět na příkladu: „Nadřízený se špatně vyspí, jde do práce a vynadá podřízenému. Ten přijde domů a vynadá manželce, manželka dá pohlavek staršímu synovi, ten škrábne mladší sestřičku, ta zatahá za ocas psa, ten kousne kočku, ta zakousne myš...“ Obecně se tomuto mechanismu říká „zákon padajícího ...“ :)

Identifikace: Člověk s nízkým sebepojetím neuznává svou hodnotu, a proto si ji nahrazuje tím, že se identifikuje s jiným člověkem (příp. názorem nebo skupinou lidí), které považuje za hodnotné. Je to situace, v níž se z ideálu stává idol, který nelegitimně nastupuje na místo legitimního „já“. Tento mechanismus můžeme velmi zřetelně vidět u drtivé většiny lidí, kteří se ztotožňují např. s hnutím „skinheads“. Bližší pohled do jejich soukromí by ukázal, že jejich nadšení pro zvrácené myšlenky má úplně jiné příčiny...

Projekce: Obrana vlastního sebepojetí před negativními vlastnostmi tím, že tyto své negativní vlastnosti promítá (projikuje) do chování druhých lidí. V případě špatného vztahu k sobě se může projevovat ponižováním ostatních. Projevuje se i v jednotlivých vlastnostech. Svým způsobem to ukazuje i přísloví: „Sytý hladovému nevěří.“ Sytý (lakomý, pyšný, zranitelný, agresivní) člověk pokládá za syté (…) ostatní.

Záminková reakce: Oblasti své osobnosti, které člověk z nějakého důvodu nepřijal, se mohou projevit přesně opačným postojem nebo způsobem chování: nepřijetí autority může vést k nezdravému autoritářství, nepřijetí sexuality může vést k nezdravému moralizování v oblasti sexu apod.

Racionalizace: Příčiny narušení harmonie mohou být vysvětleny racionálními (rozumovými), ale nepravdivými zdůvodněními.

Např. není důležité mít dobré vztahy v rodině, protože stejně člověk tráví spoustu času jinde. Ale uvnitř jej tyto vztahy silně znepokojují...). Jedná se o mechanismus čistě rozumový a často obtížně odhalitelný z důvodu logičnosti a nepravdivosti argumentu.

Bagatelizace: Při nedosažení nějakého cíle je jeho hodnota snižována, aby se umenšilo zklamání z jeho nedosažení. Podle známé LaFontainovy bajky se také někdy nazývá reakce „kyselých hroznů“. Pěkným příkladem je bajka o lišce, která obchází vinici a dívá se na zralé a na první pohled chutné hrozny. A jak tak obchází a hledá, kudy by do ní mohla vlézt a hrozny sníst, tak vidí, že se tam nedostane a proto si říká, že ty hrozny určitě nebudou až zas tak chutné. Nakonec hrdě odchází od vinice se slovy, že by tak kyselé hrozny nikdy nevzala do úst...

Represe: Nepřijaté oblasti, pocity a vlastnosti jsou potlačeny a vylučovány z vědomí, a tak se minimalizuje frustrace, pocity viny nebo úzkosti. Potlačení není možné bez vedlejších důsledků – „ono to stejně někde jednou vyleze“ – zpravidla ve chvíli, kdy (kde) se to hodí nejméně.

Agrese – Napadání zdroje nerovnováhy a násilný pokus o její zpětné získání. Může se přemístit na jiné osoby nebo věci. Také může nabývat skrytější formy (pasivní agrese, intriky apod.). Paradoxně vede místo k řešení k prohloubení problému.

Autoakuzace – Agrese (viz předchozí bod) obrácená vůči sobě. Objevuje se rozměr sebetrestání za různé viny a nedostatky. jejím cílem může být vzbuzení soucitu a pozitivní reakce okolí, která vyrovnává negativní postoj k sobě. Absolutní autoakuzace vede k tendencím k sebepoškozování a v krajním případě k sebevraždě.

 

Naše „já“ má ještě jednu skupinu mechanismů, kterými se snaží dosáhnout uznání svého „já“ od svého okolí. Tyto mechanismy jsou aktivní.

1. Implikace – člověk je přesvědčen, že sociální okolí ho vnímá stejným způsobem, jako vnímá on sám sebe. (Jestliže si myslím, že jsem „mistr světa“, tak budu spíš vnímat, že mě jako mistra světa vnímá i mé okolí. Pokud si o sobě myslím, že jsem nejhorším člověkem pod sluncem, tak se budu chovat, jakoby ve mě nejhoršího člověka viděli i ostatní.) Zde můžeme názorně vidět, jaké úskalí znamená přijmout např. identitu „grázla“...

2. Validizace – člověk sám svým chováním potvrzuje sobě i svému okolí své sebepojetí. Tomu se dneska říká „image“.

 

Oba způsoby mají za úkol zajistit si postoj sociálního prostředí souhlasící s vlastním sebepojetím. Tyto mechanismy jsou svým způsobem složitější formou obranných mechanismů ega a „spíše nevědomě – nutí sociální okolí k souhlasnému chování, resp. umenšuje vliv nesouladu okolí se sebou samým“. Jsou to:

Nesprávné vnímání – vadná interpretace postojů v rozporu se sebepojetím. Např: „Ten člověk se na mě mračí jako bubák, protože mě nemá rád“, a přitom stačí, když ho nezávisle na mě bolí zub, nebo se prostě špatně vyspal.

Selektivní interakce – vyhýbání se situacím nebo osobám, které představují riziko pro sebepojetí, nebo vyhledávání situací nebo osob, které sebepojetí potvrzují. „Vrána k vráně sedá...“ :)

Selektivní hodnocení druhých osob – hodnocení druhých osob podle toho, jak potvrzují nebo jsou v rozporu s naším sebepojetím. „Nemožní rodiče, hloupý kantor...“ Však té známe :)

Selektivní hodnocení sebe sama – podceňování aspektu sebepojetí, který není potvrzen nebo je napadán. „K čemu být dobrým člověkem, když jsou druzí špatní…“

Evokace reakce – člověk evokací (přivoláním) nutí, aby sociální okolí potvrzovalo jeho sebepojetí. Nejčastější je vzbuzování soucitu, nebo naopak vzbuzení agrese.

 

A když už jsme v těch psychologických termínech, dovolte mi ještě něco napsat o dvou z nich.

Člověk přirozeně směřuje k naplnění svých různých potřeb, které mají různé obsahy a priority. Pokud se potřeby uspokojit nepodaří, dochází ke stavu, který nazýváme frustrace. Zdrojem mohou být překážky fyzické, psychické, sociální i spirituální povahy. Významnými zdroji frustrace jsou vlastní neúspěchy, nedostatky nebo ztráty. Mezi nejzávažnější však patří frustrace v oblastech ego-vztažných motivů, které způsobují narušení psychické rovnováhy a velmi silně ohrožují vědomí vlastní hodnoty (např. negativní reakce, nedůvěra a nedocenění sociálního okolí).

V souvislosti s přijetím sebe a celého svého života je vhodné zde také zmínit speciální druh frustrace tzv. existenciální frustraci, která vyplývá z nenaplnění jedné ze základních psychologických potřeb člověka – jeho touhy po vědomí smyslu své existence. Vzniká, jestliže člověk pochybuje o smyslu vlastního života nebo ho vůbec nevnímá.

 

Komplex je neasimilovaná (nepřijatá a nezpracovaná) zkušenost (v podobě pocitů, představ, nepříjemných zážitků), která je zatlačena do nevědomé složky osobnosti člověka. Vzniká v případech silné frustrace „já“ pramenících z vlastního selhání, provinění, deprivace a dalších podobných faktorů. Přestože se nenacházejí na úrovni vědomí, ale nevědomí, mají značný vliv na motivaci a chování člověka.

Mezi nejrozšířenější komplexy patří komplex méněcennosti, komplex viny a celá řada dalších, které mají svůj původ nejčastěji v určitém tělesném nedostatku nebo jinak negativně vnímané vlastnosti.

Komplex jako zdroj trvalé frustrace vyvíjí v nevědomí neustálý tlak, který má za cíl obnovení psychické rovnováhy. Tak dochází k tzv. kompenzaci komplexu , ta však zdroj frustrace neodstraňuje.

 

Ještě jednou se omlouvám za tolik „vědy“. Je to důležité proto, abychom si v těchto článcích aspoň trochu sjednotili pojmy.

Tak, dost psychologie, další pokračování už bude daleko praktičtější... :)

 

Konkrétních tváří sebeodmítání je mnoho. Můžeme si je pracovně nazvat „symptomy“ – podobně jako můžeme podle projevů těla (symptomů) poznat, jako člověk trpí nemocí, je možné podle projevů člověka poznat, jaký má vztah k sobě samému. Tyto symptomy se objevují v různých kombinacích a s různými důrazy. Velmi pěkně je shrnul P. Vojtěch Kodet v exerciciích, které nám dával před kněžským svěcením v Králíkách. Jsou to:

 

1. Přílišná tvrdost k sobě i k druhým a nesnášenlivost těch, kteří takoví nejsou

2. Perfekcionismus – netoleruje chyby – ani u sebe ani u druhých (záměna za Ježíšovu dokonalost v lásce)

3. Orientace na výkon – dokazuje si svou hodnotu tím, že „umí“, že „maká“. Končí workoholismem.

4. Soutěživost, vypínavost, „předvádění se“ – může být iluze duchovního povolání, souvisí se sebevykoupením

5. Neschopnost přijmout konstruktivní kritiku, neschopnost humoru „na vlastní adresu“

6. Strach z napomenutí – brání tomu, aby před Bohem odkryl svou hříšnost

7. Zákonictví, dogmatismus – předpisy, jaké Boha „ani nenapadly“

8. Neschopnost partnerské spolupráce, neschopnost pořídit se

9. Strach převzít zodpovědnost

10. Hlad po pochvale – závislost na pochvale

11. Neschopnost přijmout pochvalu

12. Žárlivost – např. že se druhým daří dobře

13. Strach z autority – může se projevovat křečovitostí před představenými a nadřízenými

14. Podbízení a vnucování se autoritě

15. Celková apatie, rezignace před životem

16. Přemrštěná péče o sebe

17. Agresivita (navenek otevřená, pasivní nebo zaměřená proti sobě) – často vyplývá z vnitřní zraněnosti

18. Strach projevit náklonnost – generalizace špatné zkušenosti ve vztazích

19. Úniky, nutkavé jednání, koníčky pohlcující vztahy

20. Nevyvážený postoj k lidem druhého pohlaví nebo rase – nenávist, ponižování, nezájem, přílišná přitažlivost

 

Pokračování příště... :)

 

Sdílet

Komentáře

Stefi Zirafo, jasně. Všechno je potřeba brát jako inspiraci a vybrat si z toho, co je dobré. Spousta v knize popisovaných věcí je tady i těžko realizovatelných třeba i díky odlišným klimatickým podmínkám :-)<br />
Což nemění nic na tom, že např. oddělování miminka od mamky hned po porodu a vůbec nechávání mimča o samotě(což se dosud děje běžně) má vliv na psychiku obou, toho menšího zvlášť. Atd. atd. A člověk aby se pak z toho ve 30 horko těžko dostával.

IKA Ty symptomy, které uvádí o. Vojtěch Kodet jsou úplně přesné. Sedí na mě. Až na pár výjimek je mám skoro všechny a mám z toho ještě větší depku, než jsem měla, když jsem to začínala číst :-(. Bez Boží pomoci se z toho asi opravdu vyhrabat nedá. Ale děkuji za článek. Irča.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio