P. Robert Bergman

Sebepřijetí 5 – „Nejčastější příčiny problému se sebepřijetím“

19. 1. 2010 12:50
Rubrika: Sebepřijetí

Na chvilku dám pokoj s psychologickou teorií – i když i ta je potřebná. Zkusíme se teď podívat na trochu praxe – lépe řečeno na některé nejčastější příčiny problému se sebepřijetím, se kterými jsem se setkal. Veškeré následné povídání bude praktické, ale pochopitelně bez konkrétních údajů o lidech, kterých se to týká.

 

Jak jsem tak na tomto článku přemýšlel – něco jsem vymyslel. Přišel jsem na deset nejmarkantnějších příčin – a přišel jsem na to, že by se daly seřadit podle desatera – podle deseti Hospodinových slov, kterými ukázal člověku, co se mu líbí (a co taky ne:). Toto rozdělení někde sedí více, někde méně, ale určitě stojí za to se zamyslet nad skutečností, že sebeodmítnutí člověka není pro jeho život záměr Stvořitele – podobně jako hřích.

 

Tyto příčiny jsou ale záludnější a složitější, než takhle vypsané vypadají. Jednak proto, že nikdy není jedna sama, ale vždy se vyskytují v kombinacích. A pak také proto, že není zas tak snadné si jednotlivé příčiny otevřeně přiznat. Mají tendenci se „schovávat“.

 

A ještě jednu poznámku bych zde měl uvést – zatím bych se chtěl podívat na možné příčiny sebeodmítnutí – ne na jejich konkrétní řešení. Tak tu, prosím nečekejte nic ve stylu: příčina + řešení (na bolest Brufen, na zlomeninu sádru...) S duší to bývá složitější... Následující příčiny jsou uvedeny pouze ve zkratce – jak už to bývá – život je velmi složitý na to, aby se problémy daly vtěsnat do několika řádek...

 

1. Narušený vztah k Bohu jako k Otci – V jednoho Boha věřit budeš

Hned první příčina, kterou můžeme vzít jako protipól prvního přikázání: věřit v jednoho Boha. Přesněji řečeno: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne. (říká Hospodin)“ Bojím se, že toto přikázání je často samotnými křesťany chápáno naprosto zkresleně. Ono totiž nestačí „myslet si“, že je „pouze“ jeden Bůh. Je potřeba uctívat pouze tohoto jediného Boha, Boha Ježíše Krista, kterého on sám, jeho Syn, představoval jako Otce. Jako milujícího, uzdravujícího a odpouštějícího Otce. Jenže skutečnost často bývá jiná. Spíš než milujícího Otce, uctívá mnoho křesťanů Nejvyšší bytost, před kterou je potřeba se mít na pozoru, aby na nás náhodou nedopadla její přísná a trestající ruka. Takového Otce ale nejde milovat, protože taková představa Otce (v přímém rozporu s tím, co se nám snažil reprezentovat Ježíš) je „nemilovatelná“.

My všichni víme, že Bůh nás miluje, že za nás vydal svého Syna, aby nás vykoupil z moci smrti, dokonce si můžeme i přiznat, že Bůh nás přijímá takové, jací ve skutečnosti jsme... Ale – problém – my to víme, ale nežijeme. Ví to náš rozum, ale naše city, naše vůle, naše vnitřní prožívání je úplně jiné. Jako by to byli dva bozi – Bůh dobrý teoretický a Bůh zlý „reálný“. Je to stejný princip jako náš hřích – my víme, že hřešit nemáme, ale přesto hřešíme.

Připadá mi to jako scéna z Pelíšků – syn rozbalí svůj vánoční dárek, a když vidí, co je uvnitř, podívá se na svého tátu pohledem, který vyjadřuje vše a řekne: „díky táto“. Přesně takhle to chodí – podíváme se na sebe, víme, co máme svému Otci říci, a tak to řekneme, ale s výrazem, který vypovídá o totálním nepřijetí nebo dokonce vzpouře.

Pokud má člověk narušený vztah k Bohu jako ke svému milujícímu Otci, pak je pro něj velmi těžké – ne-li dokonce nemožné uvěřit – že je sám velikým a vzácným Božím darem, za které Bohu přísluší veliká vděčnost. Mezi tímto vnímáním (které je často velmi zbožným přáním) a realitou je obrovská a nepřekonatelná propast, která se kromě to, že nositeli pěkně komplikuje život v podobě sebeodmítnutí, stává velikým pokušením odmítnutí dobrého Boha.

Paradoxem je, že jediným, kdo zde opravdu může pomoct je právě ten odmítnutý Bůh...

Osobně se domnívám, že právě z této příčiny vycházejí všechny ostatní. Podobně, jako je v každém hříchu stopa (nebo i víc) vzpoury proti Bohu – tak i zde je příčinou sebeodmítání chybějící vědomí (zkušenost) Boží lásky a přijetí.

 

2. Hluboké zranění odmítnutím – Nevezmeš jména Božího nadarmo

Každé odmítnutí je zraňující. A čím větší, tím více bolí. A nejvíce zraňuje odmítnutí od nejbližších. Mnoho lidí trpí v oblasti sebepřijetí právě proto, že byli odmítnuti. Když jejich rodiče zjistili, že je na cestě nový život, tak to pro ně byl úděs a místo radostí byli naplněni strachem a úzkostmi. Místo aby se na své dítě těšili, hledali způsob, jak by se nového života (obtížného života) zbavili. Tak se k Božímu: „Chci, abys byl – dávám Ti život.“ připojuje: „Nechceme abys byl – kéž bys nežil.“ To je zlo, které zraňuje a poznamenává. Bohužel to nekončí narozením. Mnoho lidí nepoznalo lásku rodičů – zato poznali mnoho trestů, odmítání, ponižování. A od raného dětství se učili: „Je špatně, že jsi.“ „Bylo by lepší, kdybys nebyl.“ „Jsi k ničemu.“ Málokdo si to přizná, ale i tohle se člověk může naučit. Jeden spolubratr kněz označil tyto věty jako věty „magické“, které na člověka nalepují nálepky, které jeho obraz sebe sama dokážou hodně poznamenat.

Možná se zdá, že příliš dramatizuji – ano. Daleko více lidí se setkávalo s dílčím odmítnutím – které možná nebylo tak dramatické, ale možná bylo dlouhodobé a mělo podobný nebo dokonce stejný účinek. Člověk přijal „spiritualitu nechtěného dítěte“. A obrana? Právoplatné odmítnutí neprávoplatně odmítajících... a taky odmítnutí sebe – protože jak může být něco dobrého v tom, čemu všichni nebo nejbližší) nadávají.

Lidé, trpící touto příčinou sebeodmítnutí v sobě mají velikou touhu po lásce a po přijetí, jenže ze strachu z dalšího zklamání jsou apriorně (od počátku) uzavření všem možnostem dalších zranění. Prostě se bojí. A nejhorší na tom je to, že je to pochopitelné.

 

3. Vlastní hřích – Posvěť sváteční den

Hřích člověka v jistém smyslu znesvěcuje. A asi všichni známe reakci prvního člověka na svůj vlastní hřích – schoval se před Bohem ze strachu. Jedním z důsledků hříchu je, že se člověk snaží před Bohem schovat. Dojde k citelnému pohledu do vlastního „reálného já“, jeho konfrontaci s ideálním já a zjištění, že vzdálenost mezi nimi (napětí) je příliš veliká, na to, aby se dala unést. A tak je člověk jakoby roztržen – jeho skutečné já a jeho ideály, a tak je narušeno jeho sebepojetí. Více jsem o tom psal v 3. části našeho povídání o sebepřijetí.

Tato příčina sebeodmítnutí je také docela rafinovaná. To proto, že není v moci samotného člověka její řešení. Hřích, vinu, může odpustit pouze Bůh sám. Jenže jak může Bůh odpouštět, když se před ním člověk schovává. Ale jakpak by se člověk ve své slabosti neschovával před dokonalým a svatým Bohem. A jsme opět u příčiny č.1...

4. Přijaté vysoké nároky okolí – Cti svého otce i matku

Nejčastější problém s rodiči a se školou, který nastává, když „potřebují mít“ geniální dítě. Musí být nejlepší. „Musí si plnit, aby měl/a v našich očích nějakou hodnotu.“ A to za jakoukoliv cenu – třeba i za cenu tvrdých sankcí. Vysoké ideály se dají do tvárné duše člověka dříve nebo později „otisknout“, dítě je přijme a nepotřebuje vnější sankce, protože své neúspěchy trestá samo – sebetrestání, sebepoškozování, sebeodmítnutí. Ano, existují nároky legitimní – např. dítě musí chodit do školy, dospělý člověk musí dodržovat zákon, všichni by se měli chovat podle určitých etických pravidel. Dokonce je potřebné, aby člověk mnohé ideály od svého okolí (rodičů) přijal – to z něj mimo jiné dělá i člověka. Ale pokud jsou nároky příliš vysoké, nevedou k většímu výkonu, ale naopak – k frustraci, sebeodmítání a rezignaci.

 

5. Hřích druhých – Nezabiješ

Této příčině jsou vystaveny především ženy. Nedávno jsem slyšel úvahu jednoho spolubratra kněze, který říkal, že znásilnění není ani tak hříchem proti šestému přikázání jako spíše proti pátému. Něco na tom je. Je to zajímavý úhel pohledu, ve kterém se dá znásilnění vnímat jako porušení důstojnosti a intimity člověka. Znám několik žen, jimž tento zločin „zabil“ kus jejich „já“. To proto, že žena vnímá svou sexualitu jinak než muž – a při porušení své sexuality vnímá porušené celé své ženství – a tedy i sebe sama. Cítí se pošpiněna a nenávratně zkažena hříchem druhého. Odmítá své tělo jako zdánlivou příčinu svého ponížení (i když rozumem je schopná pochopit, že skutečnou příčinou není její ženské tělo, ale chlípnost násilníka – ale ve svém prožívání odmítá své tělo) - a tím odmítá i sebe.

6. Sexualita – Nesesmilníš

Sexualita člověka je velmi hluboká oblast, která se dotýká nejen těla, ale i duše, prožívání víry – i podstaty samotného „já“. Dalo by se říci, že je to takový „průřez“ celým člověkem. Je oblastí, v níž jsme hodně zranitelní. Nesoulad ve vlastní sexualitě dokáže docela slušně zamíchat sebepojetím člověka. Tato příčina možných problémů má tři varianty – nepřijetí vlastní sexuality (svého mužství / ženství), nepřijetí vlastní sexuální orientace a v neposlední řadě také nepřijetí vlastní slabosti v oblasti sexuality (hřích). Úskalí těchto překážek je hned dvojí – jednak je to oblast, v níž se věci dost těžko mění (téměř vůbec) a pak je to také oblast, která je tak intimní, že člověk jí není schopen tak snadno otevřít před někým jiným (druhý člověk, Bůh).

 

7. Vzhled / schopnosti – Nepokradeš

Každému člověku záleží na tom, jak vypadá a jaké má vlastnosti) schopnosti. Je to dáno faktem, že i my jsme součástí přírody a máme hluboko v sobě zakomponovány i přírodní zákony – teď mám na mysli zákon: „přežije ten nejlepší“. Čím větší síla, tím větší šance, že se člověk ubrání nepříteli. Čím lepší a přitažlivější vzhled, tím větší šance a výběr partnera – tedy větší šance na pokračování rodu. Čím větší inteligence, tím vyšší životní úroveň. Čím lepší schopnosti, tím větší šance na úspěch. Ano, to jsou neúprosné zákony přirozenosti (neplést se zákonem milosti :), které máme v našich srdcích vepsané. A právě díky tomu každému člověku záleží na jeho vlastnostech, schopnostech, vzhledu...

Jenže když se člověk podívá okolo sebe, tak vždy najde někoho, kdo je v nějaké oblasti schopnější, nadanější, hezčí... prostě lepší. Toto srovnávání se a „pošilhávání“ po druhých může v člověku vzbudit buď vyzdvižení ideálního já (až tak, že pro něj samého bude nedosažitelné), anebo pravý opak – snižování vnímání jeho reálného já, které způsobí v podstatě totéž – člověk odmítne sám sebe kvůli tomu, jaký je.

Do této kategorie patří také oblast různých tělesných nebo duševních handicapů, se kterými se člověk může, nebo také nemusí vnitřně vyrovnat. Tyto handicapy jsou velmi nepříjemné, protože posunují hranice možností člověka a ten do nich často naráží a způsobují mu bolest. Jen málokdy se povede na ně nemyslet a často se stává, že se vnímání člověka „zúží“ pouze na „své omezení“, takže již není schopen reflektovat ostatní stránky své bytosti.

V této sedmé příčině dochází podobně jako v ostatních k tzv. ztotožnění – člověk se ztotožní se svým omezením – takže už není schopen vnímat se jako Boží milované dítě, které je bohaté celou řadou vlastností, ale jako „člověk co kulhá“, nebo jako „člověk s linií Goléma“. A nejraději by pokradl vlastnosti těch druhých...

 

8. Okultní příčiny – Nevydáš křivé svědectví

Někdy může mít vztah k sobě problém z různých příčin, které bychom mohli nazvat jako okultní. Zažil jsem příklad, kdy sebepojetí bylo rozbito po „manipulování s energiemi“ u „léčitele“, a v tom konkrétním případě mělo málem fatální důsledky. Boží Nepřítel skutečně může člověka vnitřně spoutat – a dost často útočí právě na lidské vědomí Božího synovství (dcerství). To proto, že tak „zabije“ dvě mouchy jednou ranou – přímo poškozuje člověka a oslabuje jeho pouto s milujícím Bohem, který jej může účinně chránit. Tak ďábel vydává křivé svědectví (o) člověku a tím ho ničí.

9. Touhy – Nepožádáš manželky svého bližního

Každý člověk má své sny a touhy. Jenže pokud v sobě živí touhy po něčem, co je naprosto mimo jeho síly a možnosti, stává se touha demotivující a srážející. Jenže rozloučit se s některými touhami není jednoduché – zvláště, pokud tyto touhy kompenzují nějaký vlastní nedostatek. Bohužel je zde jedno velké pokušení právě v duchovní oblasti. Člověk, který nedokáže opustit svou představu svatosti jako „bezhříšnosti“ zoufale bojuje s hříchem a vlastní slabostí – ale neúspěšně. Ze dvou důvodů – jednak každý člověk je tvor slabý a my, jak říká teologie, nemůžeme nehřešit, a pak také jeho motivace není dosažení Boží Otcovské lásky, ale splnění vlastního ideálu. A pak se motá v kruhu, který je v podstatě projevem jeho sobectví a ne lásky k Bohu. Pro Boha totiž, není slabost člověka překážkou – naopak, pokud Jej člověk pozve právě do své slabosti, stává se místem Božího přebývání v odpuštění, milosrdenství a projevech Boží Otcovské lásky.

Kdosi ze svatých prosil Boha v modlitbě, aby mu ukázal – co ve svém životě změnit může a co ne – a prosil také o sílu naplnit to první a sílu opustit to druhé.

Právě touhy toho o člověku (jemu i druhým) hodně prozrazují – dokonce i to, co si sám nechce přiznat.

 

10. Existenciální frustrace – Nepožádáš po jeho statku

Každý člověk potřebuje znát smysl svého života – pro něco/někoho žít. Pokud tento smysl nemá, pak prožívá tzv. existenciální frustraci – pocit nenaplnění své existence, svého života. Žije jen ze dne na den, a v podstatě jen pro sebe. I když věří v Boha, spíše než touha mu sloužit a následovat ho vede zvyk nebo sobecké využití Bohem nabízených darů. Druhé lidi má rád, má celkem pěkné vztahy, ale ve své pozici na světě (mezi lidmi i před Bohem) není schopen vidět žádný vyšší smysl.

Podobně jako v předchozí příčině je část problému ve špatně položeném ideálu, ve kterém není prostor pro druhé lidi, ani pro vyšší ideál (Bůh).

 

Tak snad je to zatím všechno. Pokračování příště :)

Sdílet

Komentáře

evourek ...Jsou skoro dvě hodiny ráno, ale tohle jsem právě potřebovala (: Člověk dojde k tomu, že se v některejch větičkách opravdu najde... diky +

Pecik Pěkné, mně se nejvíce líbila devítka, nebo pro mně byla nejzajímavější a nejbližší.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio