P. Robert Bergman

Sebepřijetí 3 - "Sebepojetí"

9. 1. 2010 23:08
Rubrika: Sebepřijetí

 

Sebepojetí

Takové zvláštní slovo – málokdo jej použije – sebepojetí. Když se člověk podívá do zrcadla, může si říci – to jsem já, takhle vypadám. Ale bohužel to je pouze obraz, fikce. Jednak proto, že je obraz v zrcadle převrácen (proto se často nepoznáváme na video záznamu) a jednak proto, že vidí pouze část svého obrazu. Podobné je to i v rovině duše – když se na sebe člověk „podívá očima své duše“, tak si spíš, než na otázku: „Kdo jsem já?“ odpovídá: „Jak se vnímám já?“ A to je docela důležité zjištění.

 

Naše sebepojetí (jak sami sebe vnímáme) nevzniká jako aktuální a reálný pohled na sebe (do svého nitra), ale vzniká v průběhu celého našeho životního příběhu – a ještě ke všemu čerpá z několika různě propojených pramenů.

Prvním pramenem ovlivňujícím pohled člověka na sebe samého není paradoxně on sám, ale jeho okolí. Nejdříve maminka, pak nejbližší příbuzní. A tento zdroj začíná působit prakticky od početí – tedy minimálně o dva roky dříve, než nejranější vlastní zkušenosti. Počaté dítě prožívá vše se svou maminkou – má s ní společný krevní oběh a spolu s ní reaguje na mnohé její vjemy. Proč to sem takhle píšu? Protože to má svou váhu – i v případě, že je vše tak jak má být (dítě je s radostí a nadějí očekáváno jako Boží dar), ale bohužel také v případě, kdy bylo dítě očekávané spíše s úzkostí a strachem – dítě, které bychom mohli označit jako nečekané.

Tento první pramen však pokračuje i po narození. Člověk, který nemá zatím žádné zkušenosti (ani se sebou, ani se světem) se všemu učí – učí se přijímat, učí se důvěřovat, učí se vytvářet vztahy. A učí se také „o sobě“. A je velmi důležité – co se člověk učí – jestli se naučí být milovaným synem/dcerou, nebo obtěžujícím tvorem, pro kterého by bylo největším „štěstím“ se nikdy nenarodit.

Tento pramen však „nevyschne“ ani poté, co člověk začne „pobírat rozum“. Stále bude svou zkušenost se sebou samým konfrontovat se zkušeností druhých lidí. Bohužel – zde je veliký prostor pro věty typu: „z tebe nikdy nic nebude, jsi k ničemu, jen otravuješ, dám tě do polepšovny...“ Tyto odmítající věty člověka (i když si je v tu danou chvíli téměř rozumově nepřipouští) se velmi často zapíšou hluboko do srdce člověka a do jeho sebepojetí a vzápětí se tyto věty (které bychom vlastně mohli nazvat kletbami: kletba = zlořečení = pronášení zla nad někým) zapouzdří nebo obalí do obranných mechanismů (o kterých ještě budu mluvit) a začnou vskrytu člověka ovlivňovat. A pak se jen člověk může sám sebe ptát – kam se ztrácí sebedůvěra, jak to, že spíš než aby se z lásky radoval, tak o ní začíná pochybovat... Toto jsou hluboké rány, které se „vpíší“ do srdce (do paměti), a které s postupem času dokáže vyléčit snad jen zásah milujícího a milosrdného Boha. Ale i o tom ještě bude řeč.

To je tedy první pramen. Ten pokračuje – ve společenství malých dětí, později ve škole, a vlastně až do zralého věku. Celý život získává člověk část svého obrazu sebe sama od druhých lidí. A to je potřeba si pravdivě přiznat, protože teprve tehdy se s touto složkou sebepojetí dá nějak konstruktivně pracovat. V opačném případě se může stát, že se člověk promění v otroka mínění a soudů druhých lidí.

 

Druhým pramenem sebepojetí se vlastní zkušenost se sebou. Tento pramen je velice dynamický. Jako dítě udělá takových zkušeností mnoho – „dokážu mít hlad, dokáže mě něco bolet, když udělám něco špatně budu potrestáno...“ Za zmínku stojí také rodiči velmi milované období typu „já sám“, kdy dítě udělá zkušeností se sebou celou řadu (většinou negativních – ale naštěstí ho chrání teprve se rozvíjející rozum). Kdyby se podobné období „já sám“ (s drtivým výsledkem pokus=chyba) opakovalo v dospělosti, pravděpodobně by je člověk unést nedokázal. Je to teprve „škola“ zkušenosti se sebou.

Následuje věk, kdy dítě dělá mnoho nových zkušeností ve vztazích s druhými lidmi a s vyšší institucí (škola). Udělá také první zkušenosti s přijímání zodpovědnosti za sebe a za svůj život. Toto období bývá neméně důležité – je to takový trenažér – kdy na dítě ještě není naloženo tolik, a kdy je (i když si to samo ještě neuvědomuje) chráněné příliš tvrdých zkušeností (alespoň by tedy chráněné být mělo). Jenže pak přijde období dospívání a veliké změny. Změny v hodnotách, ve vztazích, v těle, a v neposlední řadě i v zodpovědnosti. A není divu, že toto období bývá u velké části lidí prostě bouřlivé. Je to jedno z období, kdy si člověk začne osahávat své limity, a které v něm začnou bořit jeho zabydlené představy, že dokáže (minimálně s pomocí rodičů) všeho, co si usmyslí. I přesto si ale dokáže uchovat ideály, o nichž je přesvědčen, že jich někdy může dosáhnout – a to i v duchovním životě. Za zmínku zde stojí jedna specialita – většina lidí na počátku tohoto období počítá s tím, že svatost = bezhříšnost. Jenže jak tak stárnou a zrají, zjišťují, že toho člověk není ze svých sil schopen – a pro mnoho z nich se právě tato zkušenost stává „rozlukovým lístkem“ s Bohem. V období zralosti člověk získává nové vztahy a také nové zkušenosti, které jsou poměrně vyvážené – objevuje nové obzory, ale také nové hranice svých možností. Za zmínku zde také stojí zkušenosti neméně důležité – zkušenosti s vlastním tělem. S jeho přednostmi a schopnostmi, ale také s jeho omezeními a případnými nedokonalostmi. Ani jako lidé, snažící se o duchovní život, nejsme z našich těl a tělesností vyvázáni – a je to tak dobře – i když to není vždy lehké.
Zkušenost se sebou, s vlastními schopnostmi, úspěchy a dary i s vlastními limity, selháními a hříchy se nedají žádným způsobem obejít. Naopak – jakýkoli pokus o „podfuk“ je člověku umocněn vrátí. Pamatujete, jak jsem psal o „Základních východiscích sebepřijetí“? Zvláště pro tento pramen sebepojetí jsou potřeba. A člověk potřebuje vědět a zakoušet, že přes své limity a hříchy je stvořen jako dobrý, že je Bohem přijímán bez podmínek – i když jej Bůh chce stále vést k vyšším ideálům.

 

Ale ještě je tu jeden pramen, který může být více či méně využíván – a to je zkušenost s Bohem, která se zákonitě do zkušenosti se sebou samým odráží. Samozřejmě zde nemám na mysli apriorní vztahovou zkušenost (Boha nevidíme ani přímo necítíme), ale spíše reflexi (zhodnocení) situací, ve kterých člověk vztah s Bohem vědomě vnímal a prožíval, a to buď pozitivně, nebo negativně. Z toho také vychází příbuzná představa o Bohu a o jeho vlastnostech.

Pokud člověk vnímá Boha jako někoho ohrožujícího, pak se to do jeho sebepojetí promítne jako pocit ohrožení. Pokud Boha vnímá, jako strašného (strach-nahánějícího), pak se v jeho sebepojetí objeví prostor strachu. Naopak – a to by vlastně měl být naprostý normál – pokud člověk vnímá Boha jako bezpodmínečně přijímajícího a milujícího – v jeho sebepojetí se automaticky objeví: „jsem přijímán a milován – bez podmínek“.

Je zvláštní, že tuto složku sebepojetí mají i lidé, kteří Boha nepoznali, nebo jej dokonce odmítli. Samozřejmě že nikdo z nich neprohlásí, že vnímá Boha jako nepřítomného a dokonce tuto skutečnost vůbec nemusí umět pojmenovat, nicméně je v jeho sebepojetí jakoby místo „prázdnoty, nepřítomnosti“. Naopak, pokud člověk zakusil tak velikou lásku rodičů, že si z ní abstrahoval i zkušenost s milující bytostí (kterou si vědomě nenazve Bohem), pak je i v místě jeho sebepojetí jistota: „Jsem milován „někým větším“, než jsem já.“

 

Celé sebepojetí se pak skládá z takových tří složek, které určují vztah člověka k sobě samému – jsou to vědomí o svých vlastnostech, vědomí vlastní hodnoty a už zmíněné „ideální já“. A znovu zde zmíním pravdivost. Pokud totiž člověk má pravdivé (pravé, nezkreslené) poznání svých vlastností, pravdivě vnímá svou vlastní hodnotu a jeho ideální já odpovídá jeho životu (jak jsem o tom psal – zdravé napětí mezi reálným a ideálním já), pak je jeho sebepojetí dobré a se sebepřijetím by neměl mít vážnější problém. Ale... Ono to v reálném životě není zdaleka tak snadné. Je to taková teorie, která se dá v praxi použít jako vodítko. Jednak pro práci na sobě, a pak také jako inspirace pro modlitbu za uzdravení. Ale o tom ještě budu mluvit dál.

 

Sdílet

Komentáře

Kelli Je to zajímavý čtení a taky myšlenka k zamyšlení :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio