P. Robert Bergman

Odpuštění - Třetí část: Sobě taky?

9. 9. 2009 18:54

 

Tak jak jsem slíbil, zkouším pokračovat :)

Jak se tak nad tím zamýšlím, objevuji, na co všechno jsem ještě zapomněl, ale takový je holt život. Tak kdo budete mít chuť, tak tu třeba taky něco pro sebe najdete :)

Na první pohled by se mohlo zdát, že odpuštění sobě není vůbec žádný problém. Tato domněnka může vycházet z pojetí hříchu jako porušení zákona (porušení zákona nebolí) nebo skutku, který ublížil někomu druhému (a z cizího krev taky neteče...). Ale někdy odpuštění sobě problémem být může...

Někdy se stane, že člověk vinu ve svátosti smíření vyzná, nebo dokonce je mu výslovně odpuštěno (lidmi, kterých se to třeba týká), ale jakoby tam část té viny (dosud neodpuštěné) zůstala.

Odkud se bere tento pocit viny? Na tuto prostou otázku bohužel neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Tyto pocity viny mohou mít různé příčiny – které mají společné snad jen to, že se jedná o „něco“, co se člověka dotkne v jeho hloubce. A nějakou konkrétní vinou je narušeno „sebepojetí“ – vnímání sebe sama, své hodnoty a naděje svého života (spásy).

Každá vina v člověku zanechá takový větší nebo menší „vnitřní škrábanec“, na který naše vnitřní já reaguje hnutím, které nazýváme pocit viny. U drtivé většiny lidí funguje mezi závažností viny a velikostí „škrábance“ a tedy i pocity viny rovnováha (úměra). Malá vina = malý „škrábenec“ = malé pocity viny. Velká vina = velký „škrábanec“ = velké pocity viny.

Dřív, než se tedy budeme zabývat odpuštěním sobě, tak je potřeba zjistit, jestli pocity viny odpovídají míře zavinění. Jestli „mé subjektivní pocity viny“ odpovídají objektivní závažnosti. Pokud ne, je potřeba v první řadě zjistit, co tuto nerovnováhu způsobilo a řešit jádro problému, nikoliv důsledky. K tomu velmi často může pomoct zkušený a moudrý zpovědník, který dokáže vnímat realitu a zároveň subjektivní pocit „kajícníka“. Matně si pamatuji, že jsem o tom psal v článcích o svátosti smíření, které jsou taky zde, na tomto signálovém blogu, tak se k této variantě už nebudu vracet.

Pokud se ale stalo, že člověk opravdu něco závažného provedl, svůj hřích vyznal a pokud možno udělal něco pro jeho nápravu, a jeho pocity viny (které dosud nejsou jím samým odpuštěny) ho trápí, je potřeba něco s tím dělat.

Neodpuštění sobě má často dvě nejčastější masky.

První maskou je zastírán fakt, že Bůh vede člověka k obrácení, a ne k „smrti sebetrýzněním“. Tuto masku bychom mohli nazvat „pokušení sebetrestání“. Jakoby člověk tím, že sám sebe bude trestat, mohl dosáhnout odpuštění. Bůh, když odpouští, tak to někdy nebývá v rovině pocitů a lidé (zvláště ti kteří na své pocity dbají víc, než je zdrávo), tak potřebují „něco“ cítit. A to „něco“ si vědomě nebo nevědomě suplují neodpuštěním, výčitkami a pocity viny. Někdy to může dokonce dojít tak daleko, že pocit viny úplně vytlačí ze zorného úhlu člověka víru v Boží odpuštění a dobrotu. A to je jádro problému. O řešení krásně mluví prorok Ezechiel: „Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?“ (Ez 18,23) Někdy jsou totiž subjektivní pocity viny, po vyznání a objektivním odpuštění, dílem Nepřítele naší spásy, který subjektivními pocity viny zanese do duše člověka nevíru – pochybnost vůči Božímu odpuštění. „Bůh mě nepotrestal, tak se potrestám sám/sama“. Téměř automaticky podobné uvažování vede ke zpochybnění Boží dobroty a lásky, což je kvalifikovaný nástroj, jak člověka od Boha oddělit.

Druhou maskou je pak něco, čemu se říká „pokušení sebelítosti“. V tomto případě není vinou vina samotná, ale skutečnost, že se člověk „oddává“ neplodným myšlenkám a pochybnostem, které místo aby vedly k dobru odpuštění a uzdravení, tak se jakoby vrací do stavu nedůvěry a neodpuštění. Člověk si vyčítá – a jak trpí, tak se lituje – a když se lituje, uvědomí si svoji vinu – a pak si zase vyčítá – a jak se znovu staví před svou vinu, tak se zase lituje... a tak pořád dokola. Není snadné najít z tohoto kolotoče východ.

A obrana proti tomu? Možná.

V dějinách spirituality (duchovního života) to ale není nic nového. Stačí se podívat do Písma, do Božího slova – třeba žalm 38 je velmi krásným vyjádřením, co člověk může v neodpuštění sobě vnímat. Můžeme si ho pracovně rozdělit na tři části...

Nekárej mě, Hospodine, ve svém rozlícení, netrestej mě ve svém rozhořčení, neboť na mě dopadly tvé šípy, těžce na mě dopadla tvá ruka. Pro tvůj hrozný hněv už není na mém těle zdravé místo, pro můj hřích pokoje nemá jediná kost ve mně. Nad hlavu mi přerostly mé nepravosti, jako těžké břemeno mě tíží. Páchnou, hnisají mé rány pro mou pošetilost. Zhrouceně, až k zemi sehnut celé dny se sklíčen smutkem vláčím. Mé ledví je v jednom ohni, nezbylo nic zdravého v mém těle. Jsem ochromen, zcela zdeptán, křičím a mé srdce sténá. Před sebou máš, Panovníku, všechny moje tužby a můj nářek utajen ti není. Selhává mi srdce, opouští mě síla a mým očím hasne světlo.

Kdo mě milovali, moji druzi, odtáhli se pro mou ránu, moji nejbližší opodál stojí. Ti, kdo mi o život ukládají, nastražili léčku, kdo mi chtějí škodit, vedou zhoubné řeči, po celé dny vymýšlejí záludnosti. Já však neslyším, jsem jako hluchý, jako němý, ani ústa neotevřu.

Stal se ze mne člověk, který neslyší a neodmlouvá, neboť na tebe jen, Hospodine, čekám, Panovníku, Bože můj, kéž bys odpověděl! Pravím: Ať nemají ze mne radost, budou se nade mne vypínat, uklouzne-li mi noha. Můj pád je už blízko, stále mám před sebou svoji bolest.

Přiznávám se ke své nepravosti a svého hříchu se lekám. Moji nepřátelé životem jen kypí, mnoho je těch, kdo mě zrádně nenávidí. Ti, kdo odplácejí za dobrotu zlobou, za to, že se snažím o dobro, mě osočují.

Hospodine, ty mě neopouštěj, nevzdaluj se ode mne, můj Bože, na pomoc mi pospěš, Panovníku, moje spáso!

Tento krásný žalm má takové tři části, které mohou mnohé napovědět i nám.

Ta první: člověk si přiznává a pojmenovává obojí – i vinu, i pocit viny. Pojmenovat si, co člověku nejde odpustit, co je pro něj takový problém je velmi důležité. Užírat se a navenek (před Bohem, před druhými) se tvářit, že je vše v pohodě rozhodně nepomáhá. Žalmista se pravdivě přiznává ke svému hříchu. Neobhajuje se, ale vyznává: „pro můj hřích pokoje nemá jediná kost ve mně“. Své pocity viny líčí velmi intenzivně – ve své pravdivosti... A zhruba uprostřed této části – a to je důležité – nezůstává s nimi o samotě, ale otvírá své srdce před Hospodinem: „Před sebou máš, Panovníku, všechny moje tužby a můj nářek utajen ti není.“

Druhá část žalmu vyjadřuje touhu a odhodlanost ke změně. Není to smíření se s pocity viny, ani neplodná sebelítost – „Neboť na tebe jen, Hospodine, čekám, Panovníku, Bože můj...“ Háček v neodpuštění sobě velmi často spočívá v odmítnutí i jen hypotetické možnosti, že člověku bude odpuštěno (Bohem, druhými i sebou) – a tak se člověk trápí, jak píše Katka Lachmanová ve své stejnojmenné knížce ve „vězení s klíčem uvnitř“. Ale když člověk sebere odvahu – a (přestože třeba v tu konkrétní chvíli nemá sílu si sám otevřít) vloží tento klíč do rukou Hospodina... pak je napůl vyhráno. Člověk se pak nespoléhá ani na své schopnosti, ani na následky své viny, ale na Boha a na jeho milosrdenství. A toto spoléhání není opovážlivé (vždyť vychází z Písma a z Boží touhy, aby se člověk s Bohem smířil, odvrátil se od své nepravosti a žil).

Třetí část je výslovné pozvání Boha do konkrétní situace: „Můj Bože, na pomoc mi pospěš, Panovníku, moje spáso!“

Za povšimnutí rozhodně stojí pojmenování Boha – Můj Bůh, Panovník (ten kterému přísluší vláda – i nad mým neodpuštěním), moje spása. Má spása (uzdravení, odpuštění) tedy není v mé spravedlnosti, ale v mém Bohu. Odpustil-li totiž Bůh, člověk nemá právo si „neodpustit“. Jednak se nebude chtít protivit vůli svého Boha a pak také už nebude co – „Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna...“ (Iz 1,18)

Zjednodušeně řečeno – pomůže obrátit centrum pozornosti od „sebe“ a od „svých pocitů viny“ k odpouštějícímu a milujícímu Bohu.

V neposlední řadě také pomůže modlitba za uzdravení vnitřního neodpuštění. Jakoby to byla „podpůrná léčba“, která by tišila bolest i následky „vnitřního škrábance“ a tak člověka víc uschopňovala k odpuštění sobě – daleko lépe se odpouští to, co bolí málo, než to, co bolí hodně.

Ještě jedna možná příčina problému odpuštění sobě mě napadá – souvisí s pocitem „nemilovanosti“. Člověk, který nemá pevnou oporu ve vědomí Boží lásky k němu samému, přesněji řečeno bezpodmínečné lásky, se bude velmi těžko smiřovat se skutečností vlastní slabosti a nedokonalosti – a ještě hůře se bude vyrovnávat se svými chybami a pocity viny. Problém pak nebývá ve vině samotné, ale v představě Boha (nemilosrdný soudce, přísný policajt, nekompromisní účetní apod.). Ale o tom jsem už tady psal – tuším, že to bylo... „Pravý Bůh... aneb komu se zpovídáme“. Rozhodně platí, že na pocity viny je nejúčinnější zážitek Boží lásky, která je větší než všechna naše možná selhání. Marnotratný syn by mohl o lásce milosrdného Otce vyprávět – jak nám to Ježíš říkal...

Kéž můžeme všichni zvolat s žalmistou: „Ty však, Panovníku, jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný, věrný. Shlédni na mne, smiluj se nade mnou, dej svou sílu svému služebníku, vítězství synu své služebnice!“ (Ž 86,15-16)

Ať Vám Pán žehná. :)

 

Sdílet

Komentáře

terre-eau IInd to rob 11. 9. 2009 17:18<br />
<br />
Myslim, ze obaja dost tvrdohlavo zastavame svoje stanovisko. A rovnako razantne vyjadrujeme svoj nazor. Preto momentalne zrejme vacsie diskusie nemaju vyznam. Ale tvoju vyzvu prijimam. Pokial sa budeme ako krestania vzajomne podporovat modlitbou - v Duchu a pravde -;nepochybne to bude rychlejsia cesta do ciela, ako akekolvek diskusie.

zirafa Díky za článek, dostala jsem se k němu až dneska.<br />
Taky by se občas hodilo, kromě odpuštění, umět i zapomínat... :)<br />
Pěkný večer

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio