Odpuštění - První část: Cože?

Tak je tu další zamyšlení se nad aktuálním tématem – odpuštění. Je to poměrně náročné téma - jak teoreticky (abych tu nevykládal nějaké nesmysly nebo prázdná slova), tak prakticky (na odpuštění rozhodně nemám žádný patent - jako vlastně na nic – a o odpuštění i já musím bojovat - a taky někdy dost tvrdě). Kdybych ten článek neslíbil, asi bych ho vůbec nenapsal, ale třeba mi Pán dá milost nejen tu něco „kloudného“ vyplodit, ale třeba i milosti a sílu, které všichni pro naše odpouštění potřebujeme.

My, křesťané víme, že máme odpouštět. Jak často se ve svátosti smíření lidé pravdivě vyznávají: „Já nedokážu odpustit, neumím to, nejde mi to...“ Jenže málokdo vlastně ví, co to odpuštění je.

Než se podíváme na to „jak je možné odpouštět“ je dobré se podívat co to vlastně je a jak je to celé úplně od začátku. Nejprve se „něco odehraje“. A to něco naruší integritu člověka. Něco mu vezme, ublíží, způsobí bolest. Zjednodušeně řečeno něco člověka vyvede z jeho rovnováhy, která mu přináší pokoj a klid.

A toto narušení bývá vnímáno jako „něco, co by mělo nebýt“ – Bůh když stvořil člověka tak mu do srdce vložil rovnováhu a touhu po štěstí. Zjednodušeně řečeno je strážcem štěstí člověka smysl pro spravedlnost.

V lidském ohledu je spravedlnost „dávat každému to, co mu náleží“ (pozor - u Boha je to jinak). Člověku tedy „náleží“ štěstí a to, co mu nárok na štěstí nebo štěstí samotné upírá, je nespravedlnost.

Pokaždé, když je člověku ublíženo, jakoby začala v zorném úhlu mysli člověka blikat kontrolka: „POZOR SPRAVEDLNOST NARUŠENA - BRAŇ SE!!!“. A nejčastější odpovědí je probuzení emoce, která má za úkol spravedlnost hlídat - a to je emoce hněvu.

Ano, člověk, kterému je ublíženo se hněvá – a nutno dodat – v jistém smyslu na to má z Božího stvoření právo.

Hněv sám o sobě ještě hříchem být nemusí. Ježíš se také rozhněval, když vyháněl směnárníky z chrámu (a hřích neměl:). Svatý Pavel napsal v listě Efesanům (4,26): „'Hněváte-li se, nehřešte.' Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce“. V Mojžíšově zákoně můžeme najít principy pro odplatu – „oko za oko, zub za zub“ (paradoxně určují horní hranici hněvu, nikoli spodní – tedy NE jestliže ti někdo vyrazí zub, musíš mu taky vyrazit zub, ALE jestliže ti někdo vyrazí zub, ty mu za to nevyvraždíš rodinu, ale maximálně mu můžeš také vyrazit zub – to je důležitý smysl tohoto zákona – ne požadavek hněvu, ale jeho regulace).

Tento hněv je potřeba si v první řadě přiznat. To proto, že nepřiznaný hněv, místo aby směřoval k nějaké nápravě, k obnovení stavu spravedlnosti, tak směřuje do srdce člověka, kterému bylo ublíženo a obvykle jej začne paradoxně ničit samotného. V tom případě je odpuštění z pochopitelných důvodů ještě potřebnější…

Ublížení bývá většinou následek nějakého hříchu – tedy následek nějakého zla, kterému člověk dal konkrétní podobu svého zlého skutku. Takové zlo má dvě klíčové vlastnosti – první: je nespravedlivé. Velmi nespravedlivé. Nevybírá si, do kterého života vstoupí, jak ho ovlivní a podle jakého měřítka, protože cílem zla je zničit člověka jako Boží dílo. A je mu jedno, jaké prostředky k tomu použije a kohože to vlastně zničí.

Druhá vlastnost: zlo nevede ke štěstí. Žádné zlo, k žádnému štěstí. Nedávno jsem slyšel zajímavou úvahu nad tím, že když ve státě, kde se praktikuje trest smrti, pozve věznice pozůstalé po nějakém zločinu na popravu zločince a oni se přímo dívají jak vrah umírá, že jim to žádný pokoj ani uspokojení jejich bolesti stejně nepřinese. Proč? Pravděpodobně proto že to je jen další pokračování smrti, která přišla proti Božímu plánu s lidmi…

Nevím proč, ale člověk na zlo (narušení spravedlnosti) nejčastěji odpovídá pomstou. Nestačí mu zlo jen zastavit, ale jakoby neznal míru, tak chce jedno zlo „vytlouct“ zlem dalším. A tak pokračuje v koloběhu zla, které se stupňuje a zraňuje hlouběji a víc lidských srdcí, než na počátku. Člověk je prostě tvor mstivý - a je jedno, jestli ránu „vrátí“, nebo zlo neventiluje a nechá ho v sobě „bobtnat“, až buď ublíží jemu samotnému nebo „bouchne“ a smete všechno. Pomsta může mít mnoho podob, ale to asi víme všichni – agresi fyzickou, psychickou nebo sociální, „tichá domácnost“, rozpor mezi úsměvem na tváři a myšlenkami na vraždu v srdci, atakdále...

A zde se dostáváme k samému jádru, co to odpuštění vlastně je. Kdesi jsem slyšel jednu trefnou definici odpuštění - bohužel si vážně nepamatuju kde... A tak bych chtěl jejímu autorovi aspoň takhle anonymně moc poděkovat... Říká, že ODPUŠTĚNÍ JE ZŘEKNUTÍ SE PRÁVA NA POMSTU.

Člověk si tedy připouští narušení spravedlnosti, přiznává bolest, které mu rána způsobila, neomlouvá jejích dárce, ale svým postojem říká... „Ne, já to zlo vracet a šířit nebudu.“

Jak na to se zkusím podívat v druhém dílu... :) Aneb jak praví klasik... „To be continued... Maybe“ :)

Ať Vám Pán žehná.