P. Robert Bergman

Je sex darem i před manželstvím? (4/2:) „Nevěřící...“

21. 10. 2008 12:25
Rubrika: Aktuální křesťanství | Štítky: tema:vztahy

Jak se tak dívám na své působení na signálech v poslední době, říkám si: „chrlíš texty jak Grün...“ No, a protože jsem milosrdný i sám na sebe, tak si ještě dovolím sem dát poslední, čtvrtý, díl svého dvoudílného článku... s opovážlivým spoléháním na nezahltitelnost vás, mých vzácných čtenářů :) Polehčující okolností mi snad bude, že je kratší než ty předchozí...
A jak už jsem tak troufalý, zkusím tu nechat i „otevřené komentáře“, protože si daleko víc vážím vás, kteří chcete nezaujatě diskutovat, než škůdců, kteří umí jen kecat a kritizovat. Tolik úvodem :)

„Ach, věřící a praktikující křesťané se budou seznamovat jen s věřícími a praktikujícími křesťankami, aby spolu mohli vytvářet věřící a praktikující rodiny s věřícími a praktikujícími dětmi...“ Krásná to myšlenka – utopie...

Možná by to tak fungovalo, kdyby na tom našem světě žili samí věřící a praktikující křesťané. Nebo kdyby tvořili aspoň drtivou většinu. Ale, rychle přistaňme z výšin fantazie – není tomu tak. Křesťanů je jako šafránu, praktikujících (těch, co se snaží svou víru prožívat naplno) je ještě míň... A tak člověk nemusí být ani závratný matematik, aby si spočítal, že pravděpodobnost platnosti první věty tohoto článku je hodně malá.

Láska si nevybírá a tak „potvůrka“ často přeskočí i mezi lidmi rozdílného poznání a rozdílných životních hodnot. V našem případě mezi věřící a nevěřící polovinou vztahu. Byli bychom bláhoví, kdybychom se tvářili, že to nevadí, že je to vlastně jedno. Není. Pro věřící to znamená jisté riziko ohrožení víry, pro nevěřící riziko, že se svým životním partnerem/partnerkou ponesou tíži něčeho, čemu absolutně nerozumí. Pro oba pak skutečnost, že jejich vztah s sebou ponese jistá rizika, která by v názorově homogenním vztahu nebyla. V tomto článku bych se chtěl na tato rizika podívat pod zorným úhlem prožívání hloubky lásky bez intimností, které jsou „vyhrazeny manželství“.

Asi nejsem daleko od pravdy, když budu tvrdit, že naprostá většina nevěřících lidí nepochopí, proč my, křesťané, chceme prožívat naše vztahy v předmanželské čistotě. Byli vychováváni v jiném prostředí, v jiných hodnotách a často i v jiné „praxi“. A tak po relativně krátké známosti s křesťankou/křesťanem, (které/mu na prožívání vlastní víry záleží), dojde ke střetu zájmů. „Proč bychom spolu nemohli spát? Vždyť to všichni dělají... Jsi vůbec normální?“ Takové a mnohé jiné věty jsou ve více nebo méně vypjatých situacích vyřčeny a konečným výsledkem je, že oba zjistí, že se na některých věcech prostě shodnout nemůžou. Může to být dokonce jejich první vážnější nesoulad, který bude stát na počátku jejich společné životní cesty. Skutečný kompromis není možný – že by oba slevili? Jak jako? Věřící strana povolí a „zapře“ se (nebo své přesvědčení) a nevěřící jednou za měsíc si přijde stoupnout pod kostelní kůr s patřičným výrazem ve tváři „tak jsem teda tady“? I tak to může skončit. Další možností je „převálcování“ jedné, nebo druhé strany. Pokud takhle „zvítězí“ křesťan je velká pravděpodobnost že skončí vztah, pokud „zvítězí“ nevěřící, pak je velká pravděpodobnost, že skočí víra (minimálně svátostná praxe)... No tady je každá rada drahá...

Já osobně se domnívám, že je tu jeden problém, který je ještě hlubší a závažnější, než je sexuální život – problém, který bude často a velikou silou zasahovat do jejich potencionálního manželství. A konflikt v názorech na předmanželský sex je spíš jeho důsledkem než jeho příčinou. Klíčovým slovem totiž není „sex“, ale „respekt“. Nevěřící mi jistě prominou, podívám-li se na vztah očima křesťana – nemohu jinak – jsem křesťanem – a rád.

Dokáže nevěřící člověk respektovat názor a hodnoty věřícího? To je jádro... Protože když nevěřící nedokáže respektovat křesťanské hodnoty ohledně sexu, jak pak bude respektovat jiné? Sex je v potencionálním manželství záležitost důležitá, ale zdaleka ne jediná. Dalším prvkem je pak touha po dětech – a věřící i nevěřící strana při uzavírání svátosti manželství slibují, že přijmou od Boha děti... Ale zkušenost ukazuje, že nevěřící často na takový slib „zapomínají“ – a není se čemu divit – nepovažují je za skutečný slib, ale za něco, co museli před „tím knězem v tom kostele“ odříkat – podobně jako „nesení dobrého i zlého... až do smrti“. A jak se s tím poté vyrovnají, když věřící strana bude chtít od Boha děti přijmout (tedy jde o otázku antikoncepce, nebo dokonce potratu) a nevěřící ne? Další otázkou je – pokřtít děti (a věnovat jim tak do života Boží milost a společenství s Bohem a s Církví ), nebo ne? A jak vychovávat děti? Ve víře, nebo v ateismu? Jeden rodič je bude vodit do kostela, druhý do kina? A přitom se budou navzájem shazovat, že „ten druhý“ je prostě „zvláštní“? Dítě velmi brzy a přesně dokáže takovou nejednotu mezi svými rodiči vypozorovat. Co pak třeba se starými rodiči jednoho z manželů? Do ústavu a co nejrychleji eutanázii, nebo jim zajistit důstojné dožití – třeba i na úkor rodinného rozpočtu a sil... Jak trávit nedělní dopoledne? Chválit Boha s Církví, nebo se válet doma v posteli, nebo trénovat nohy (nebo aspoň plíce) na fotbalovém zápase? A kam půjdou děti? ...
A jak bude ten samý/ta samá respektovat přesvědčení toho druhého v jiných oblastech? Respekt bývá vražedně komplexní – buď je, nebo není... Bude respektovat jeho názor? Jeho přání? Jeho jiné potřeby? Jeho touhy a představy? Bez respektu to ve vztahu nejde...

Možná mi namítnete, že přeháním, a že tohle vůbec není podstatné... Ano, není to podstatné, ale mohou z toho vyplynout problémy pro vztah a rodinu, které už podstatné budou. A neochota ještě při růstu vztahu tento nesoulad řešit se může později, kdy je „břemeno vztahu“ těžší a vázáno manželstvím citelně vymstít. Buď na vzájemné toleranci, nebo na víře věřící strany, vztahu a na dětech... To vůbec nejsou lehké otázky. Pokud věřící člověk potřebuje od nevěřícího partnera/partnerky respekt svého přesvědčení, pak je nejen praktické tento respekt žádat právě v zárodku budoucího vztahu.

Když se bavím se snoubenci, tak mi občas věřící o těch nevěřících (nebo i oni sami) říkají: „Ale on/a mojí víru toleruje...“ To je věc, která mě často dokáže „vytočit“. Co to je „toleruje“? To je nějaký tichý souhlas s nežádoucí činností? To je hodně málo... Tolerovat mohu, že někdo chrápe, že mu nevoní nohy, že se někdo zvláštním (třeba exaltovaným) způsobem směje, až se hýbají obrázky na stěně... Tolerovat mohu nějakou drobnou charakterovou vadu, ale pokud vedle podobných věcí zařadím víru potencionálního životního partnera, pak je to hodně nefér... A ještě ke všemu má tolerance oproti respektu daleko menší výdrž... Co až přejde? Co potom? Zřekne se raději „pro klid v domácnosti“ věřící člověk praktického prožívání své víry?

Je možné, že se některému „nezasvěcenému“ čtenáři bude zdát, že nejsem nadšen, když věřící člověk začíná vztah s nevěřícím – a to je omyl. Protože stejně tak, jako znám manželství, kde věřící strana přišla o víru (uznávám – těch je mnohem více, bohužel), znám i rodiny, kde nevěřící člověk k víře naopak přišel. Ne na základě přesvědčování nebo násilné intervence rodičů (samozřejmě věřící strany :), ale proto, že na svém snoubenci/snoubence poznal, že je víra něco krásného – něco, co dokáže dát životu člověka dobrý směr a smysl, a za čím si milovaný/á stojí. Takové rodiny pak mají (i) díky společnému životnímu směru a zájmu daleko větší šanci, že vydrží (není to jistota – ta není nikdy, protože jen společné křesťanství není zárukou bezproblémového manželství). Jenže ouha – a teď se vrátím k otázce předmanželského sexu – dovolte mi položit jednu otázku: Pokud nevěřící ví, že předmanželský sex je pro věřícího problém, a přesto „zvítězí“ (v horším případě manipulací, v lepším případě argumentací, nebo dokonce „bez boje“), jak pak může vnímat přesvědčení druhého (které přece ztroskotalo) za něco důvěryhodného nebo respetováníhodného? Asi těžko. Ideály věřícího člověka jsou v takovém případě v troskách nejen před ním samým, ale i v očích nevěřícího partnera/partnerky. A tomu bych rozhodně vítězství pravdy a lásky ve vztahu neříkal... Tímto způsobem dokonce věřící člověk svému potencionálnímu partnerovi cestu k víře spíš uzavírá... A to není dobrý start...

Co říct závěrem? Jak to shrnout? Já nevím. Nechci z celého zamyšlení udělat nějakou konkluzi, protože konkluze by měla být v rozhovorech nad tímto tématem u lidí, kteří se mají rádi, přestože nesdílejí své přesvědčení.
A tak vám aspoň popřeji hodně odvahy pustit se do podobných konfrontací – aby mezi vámi byl opravdový respekt, který je základem pro lásku dvou různých bytostí, které mají podle Božího plánu tvořit „jedno tělo“ :)


Ať vám Pán v tom žehná.

Sdílet

Komentáře

Makysek domiku: díky :o)<br />
viziku: diky :o) Určitě existují výborní křesťani, kteří vyrůstali v pevné rodině. Bohužel jsem se spíše setkala s tím, že lidé obrácení na víru v dospělosti ji vnímají daleko intenzivněji a mnohdy o ní vědí více. A potvrdilo mi to už více katolíků.

catharine ahoj :) chtěla jsem jen poděkovat autorovi za tento článek :) tak nějak mi pomáhá pochopit :) mám přítele, který je křesťan, ale mně je víra cizí. Nebo lépe řečeno mi vždycky připadala povrchní v podání mých věřících příbuzných. K tomuto názoru jsem dospěla jako malá, když jsem já nevěřící pískle věděla o Bohu a Ježíši více, než moje starší a věřící sestřenice. Pochopila jsem, že se modlí a neví k čemu a to mě asi od víry i odradilo.
Ale zpět k tomu, co jsem chtěla říct. Chci pochopit přítelův pohled na svět a proč věří čemu věří a také chci pochopit jeho pohled na předmanželský sex. Mám z toho totiž smíšené pocity, když vezmu v úvahu dnešní svět a fakt, že do manželství se opravdu nespěchá a my nejsme výjimkou. Takže děkuji za článek, pomohl mi utřídit myšlenky :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio