Je sex darem i před manželstvím? (3/2:) „Nelituji...“

Mnohokrát za posledních pár dní jsem slyšel jedno zvláštní slovo – „Nelituju“, anebo jeho varianty „Nemůžu litovat“ a „Neumím litovat“. A nemusím psát, že se to týkalo způsobu prožívání sexuality před manželstvím...
Reagovat na to slovy – „lituj! musíš!“, no to asi není dobrá volba. Už jen pro to, že dotyčný člověk má pro svou nelítost jistě nějaké důvody...

Co tedy s tím? Na první pohled se zdá, že je to slepá ulice. Nelituješ = nezpovídáš se (v lepším případě, protože přijmout svátost smíření bez lítosti – byť nedokonalé – nejenže nepřinese odpuštění hříchů, ale naopak – nový přírůstek v podobě hříchu ještě závažnějšího, než byly ty předchozí...) = nemůžeš k přijímání Eucharistie = jsi „mimo“. Ale možná to s tou slepou ulicí nebude tak jednoduché – ostatně ani lidský život jednoduchý nebývá...

Na tom, když člověk řekne: „Nelituji“ si vážím jedné důležité věci – a to je pravdivost. Protože ono „Nelituji“ není většinou vyřknuto z pýchy, aby si tím člověk ukázal jaký je borec, jak má správný náhled a jak to Bůh nebo Církev vidí všechno špatně – to by si totiž řekl spíš: „Nějaká lítost mi může být ukradená.“ Ale „Nelituji“ bývá pravdivé vyjádření postoje srdce člověka. A tato pravdivost není zdaleka samozřejmá. Jak už bylo napsáno v jednom komentáři – jsou lidé, kteří již před manželstvím manželský sexuální život žijí, ale ve zpovědi to neřeší. Buď si to nepřiznají před sebou, nebo při samotné zpovědi... Jenže takový postoj pravdivý není. Bohužel – většina těchto lidí to moc dobře ví... Bůh, který vidí do srdce člověka, ví, co je maska (přetvářka), co jsou postoje a co je surová pravda. Dokonce ví i co a jaká je vina, ví, do jaké míry člověk může nebo nemůže jednat jinak. A pravdivé vyjádření toho, co srdce člověka naplňuje – to jediné má v Božích očích hodnotu ať už je vina jakákoliv. Sám Ježíš, když mluvil s farizei (no, přesněji řečeno to byla hodně prudká výměna názorů :) řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jan 8,32) Pravda má skutečně moc osvobozovat – před Bohem, před druhými i před sebou. Proto vnímám pravdivost – i v případě „Nelituji“ – jako základní stavební kámen nějakého konstruktivního řešení.

A když už jsem u toho, tak nemůžu nenapsat jednu věc. Nejčastějším popřením pravdivosti je nepřiznat si skutečnou situaci (a napíšu to přímo natvrdo): „svým jednáním jsem mimo mantinely Božího řádu – byť mu třeba nerozumím, nebo s ním nesouhlasím“. Místo toho hafo lidí zpochybňuje Boží zákon, Církev, autoritu, nebo dokonce zpochybňuje všeobecnost norem, jejich lingvistické významy a v neposlední řadě i možné důsledky vlastního jednání. A to je skoro až dětinské. „Nedodržuji přikázání, protože nechci, a protože se mi zdají nesmyslné (a jestliže se mi zdají nesmyslné – a já mám samozřejmě pravdu – narozdíl od Boha a od Církve) tak samozřejmě jimi nejsem vázán.“ Kromě toho, že je to logický kruh, je to ukázkový příklad skutečnosti, kdy člověk povyšuje sebe sama (své porozumění/neporozumění) nad Boha... A to – zvlášť pokud si tento přístup člověk pravdivě nepřizná – se stává blokem nejen pro lítost, ale i pro vůli podřídit se (ano, nakonec jsem se rozhodl použít toto dnes velmi nepopulární slovo) Bohu. Je to to známé „já jsem v pohodě – problém mají mantinely (leží kde nechci), církev, kněží, radikálnější křesťané „vzorňáčci“ – „Já žádný problém nemám“... Ale, nepředbíhejme.

Zkusím se u toho „Nelituji“ pozastavit a podívat se na ně z několika možných úhlů pohledu. V první řadě je potřeba se zamyslet – čeho to má člověk vlastně litovat. Je zajímavé, že v případě sexuálního života před manželstvím, člověka napadne: „Mám litovat toho, že se milujeme? Mám litovat našeho vztahu? Mám litovat toho, že si projevujeme lásku – v té největší možné míře?“ Zákonitá odpověď: „Nikdy.“ Jenže – možná ani vám už neušlo, že se tu slučuje několik věcí dohromady. Věcí, které spolu sice souvisí, ale které rozhodně nejsou totéž. Jednou věcí je vztah dvou lidí, muže a ženy, který je vlastně už od přirozenosti daný darem sexuality, Bohem chtěný (Boží záměr vyplývá z povolání: „Milujte se...“). Toho samozřejmě litovat nelze – protože vztah mezi mužem a ženou je jedno s nejtěsnějších spojení (ve smyslu vztahu), jaké vůbec na zemi může člověk vytvářet. Dokazuje nám to i Bible, která používá vždy, když chce vyjádřit Boží blízkost člověku obraz svatby – obraz ženicha a nevěsty... Člověk nemůže litovat prožívaného vztahu, tím méně prožívané lásky. Ne to opravdu nejde – a je častým omylem domnívat se, že k něčemu takovému nauka Církve vede. Naopak. Církev vede i snoubence – lidé, kteří se připravují na svátost manželství, aby spolu vytvářeli co nejpevnější vztah opravdové lásky.

Člověk ani nemůže litovat toho, že svému partnerovi/partnerce projevuje lásku. Vždyť jaký by to byl vztah, kdyby se jeden druhého nedotkli, kdyby si nedali pusu, kdyby spolu rádi netrávili čas. Co by to bylo za vztah, kdyby si navzájem neprojevovali lásku – nejen duchovně, ale i tělesně. Jak už jsem napsal v prvním díle – každý vztah má svou dynamiku a stejně tak, jako se vyvíjí a roste vztah, tak také roste vzájemná blízkost a touha být si ještě blíž. Mnozí zamilovaní si vůbec neuvědomují, jak jim jejich láska sluší – když je někdo vidí spolu, tak si neuvědomují, že vyzařují ve svých tvářích a v očích něco daleko krásnějšího a vznešenějšího, než jen sebe... Že vyzařují účast na něčem vyšším, na lásce Boží, která se do jejich vztahu promítá. A láska samotná je krásná, protože je Bohem stvořená a do srdce člověka Bohem vlitá. Toho také nelze litovat, protože i tohle je naprosto přirozené a vnitřně krásné.

Nelze tedy litovat jejich vztahu ani toho, že se mají rádi... Teď zdánlivě odbočím, protože sem nechci násilím narvat to, co si mnozí myslí, že sem narvu :)

Ono rozebírané „Nelituji“ má ještě jeden aspekt. Lidské srdce je stvořeno tak, že má apriorní odpor k poznanému hříchu. Jestliže nějakou věc člověk pozná jako hřích, demaskuje ji jako něco, co mu škodí, co jej odděluje od Boha a od možnosti přijmout Boží požehnání, pak zpravidla nebývá problém hřích odmítnout lítostí (byť nedokonalou). Ale v případě předčasného manželského života to tak snadné není – splynul právě s láskou, ke které má vést. O možných důsledcích jsem psal v prvním díle, ale je zajímavé – že pro mnoho lidí jakoby neexistovaly. Většina lidí kvůli tomu ani nechodí ke svátostem, ale nechce si připustit, že je to jejich jednání (nikoliv Církev) – které není zaměnitelné s jejich láskou (ta je přeci dobrá a krásná). A jsou odděleni od svátostí, od odpuštění (i) dalších hříchů a co je možná nejhorší – i od setkání s Ježíšem v Eucharistii. Čím to je? Pravděpodobně je to způsobeno velikostí daru sexuality, zasahujícího hluboko do osobnosti člověka, v kombinaci s narušením původní harmonie (rovnováhy mezi rozumem, vůlí, emocemi... a také sexualitou), kterou Bůh do člověka při stvoření vložil. Proto sexualita, která byla původně určena k vyjádření nejvyšší a jedinečné lásky, je najednou v nerovnováze s ostatními rovinami lidské osobnosti – a může být využita nejen k lásce, ale také k ublížení. A může k Bohu nejen skrze naplněný vztah přivádět, ale také být překážkou...

Pro to, aby člověk mohl vyznat „Lituji“ je nutná ještě další věc – důvěra, že když z lásky k Bohu uzná svou chybu, že ho Bůh neošidí a že jeho láska nebude umenšena, ale naopak – posvěcena. Krize „Nelituji“ bývá často pouhým důsledkem krize: „Nedůvěřuji“. Spolu s otcem nemocného dítěte z evangelia můžeme volat – „Pane, pomoz mé slabé víře, pomoz mé slabé lítosti.“

A závěr tohoto článku? „Nelitující litujte?“ Ne. To by bylo příliš laciné a ani mi o to ani při psaní tohoto článku nešlo. Spíš:
Nelitující... Ef 6,10
Nelitující... Lk 11,9-10
Nelitující... Lk 12,31

Ať Vám Pán žehná. :)