P. Robert Bergman

Je sex darem i před manželstvím? (2/2)

15. 10. 2008 14:41
Rubrika: Aktuální křesťanství | Štítky: tema:vztahy

Jak jsem očekával, první díl tohoto článku vyvolal bouřlivou diskuzi. Záměrně jsem do ní nezasahoval, nehádal se, neoponoval ani neargumentoval... Moc děkuji všem, kteří mi sem své komentáře napsali. Těm, kterým ten článek něco dal, i těm, kteří se nad tímto důležitým tématem zamýšlejí :) Všech Vašich komentářů si vážím a bedlivě je sleduji :) Takže ještě jednou – díky.

Pokusím se v zamýšlení se nad tímto tématem nezaujatě pokračovat :)

Myslím, že bychom v tomto tématu potřebovali rozlišit základní (asi) čtyři premisy.

První premisou je otázka – kdo vložil řád do sexuality? Domnívám se, že její autor – Bůh. Jestliže s touto premisou člověk nesouhlasí, pak samozřejmě hledá viníka – a nejlepší (nejviditelnější) viník je Církev – a to se chudák hledající ani nepozastaví nad skutečností, že i on sám je součástí toho samého společenství lidí před Bohem. Jenže: Církev řád do světa nevložila, ale snaží se ho ve světle víry, ve světle Písma jako Božího slova a ve světle tradice života všech křesťanů interpretovat. Bylo by hodně naivní domnívat se, že tu určují pravidla nějací církevní představitelé ve Vatikánu, že od zeleného, starého a hlavně celibátního stolu určují co lidé na celém světě můžou a co nesmí. Jak jinak si pak vysvětlit požadavky na to, aby „Církev přehodnotila svůj vztah k předmanželské sexualitě...“ Církev, pokud tedy vím, nikdy nerozhodla, že sexuálním spojením může dojít k početí dítěte. To bychom církevním představitelům příliš fandili :) A přesto tomu tak je. To má „na svědomí“ někdo Jiný... Ani skutečnost, že v případě předčasného společného intimního života dochází ke změnám v psychologii vztahu – a dokonce ani možnost vnitřních zranění v této rovině nerozhodla Církev. A přesto tomu tak je. Jedno krásné přísloví říká: „Hlavou zeď neprorazíš... ale přijdeš na jiné myšlenky.“
...Tedy za první premisu považuji – do světa (i do lidské sexuality) vložil svůj řád Bůh.

Druhou základní premisou je, že vložil-li Bůh do světa a jeho součástí nějaký řád, tak máme dvě možnosti – buď jej pochopit a přijmout, nebo jej (možná) pochopit a odmítnout. (Slovo „možná“ jsem schválně dal do závorek, protože zastávám (snad idealistický) názor, že když Bůh něco tvoří, že je to nejen dobré, ale i krásné a že přirozenou vlastností lidského srdce je svého Tvůrce v jeho rozhodnutích následovat.) Tedy – přijmout nebo odmítnout. A za toto rozhodnutí si pak každý zralý člověk nese své následky – minimálně v konfrontaci se svým svědomím a vyznáním ve svátosti smíření. Je naprosto scestné se domnívat, že souhlasem, nebo nesouhlasem s Božím řádem tento řád dokážu změnit. Zkuste si to třeba s gravitací. Odmítněte zákon gravitace, jako zastaralý a otřepaný, a třeba někam skočte... Uvidíte, že gravitaci je v podstatě jedno, co si o ní myslíte, zda s ní souhlasíte, nebo ne... Ano, můžete si vyrobit křídla, můžete vyrobit stroj, který dokáže letět – a i tam, přestože (nebo možná právě proto že) působí gravitace, můžete vzlétnout a opět v pořádku na zem přistát. Jenže ta křídla – to není podfuk na gravitaci, ale její moudré využití (spolu s dalšími přírodními zákony). V otázce gravitace třeba neobstojíme s požadavky demokracie a objektivity... O nauce Církve (Boha) mohu říct: „Souhlasím/nesouhlasím, líbí/nelíbí, pro mě přijatelné/nepřijatelné, přijímám/odmítám“... ale nemohu říct „Je to špatně...“
...Druhá premisa – člověk může Boží řád (chcete-li řád lidské sexuality) přijmout nebo odmítnout (s důsledky).

Třetí premisa je také důležitá – spočívá v poznání toho, co Církev skutečně učí a proč tomu tak učí. A zde je nutná otevřenost. Věci víry, jak určitě máme mnozí již vlastní zkušenosti, nespočívají v argumentech. Argumenty k víře a k dobrému životu ještě nikdy nikoho nepřivedly. Co je branou do křesťanského života je otevřenost Bohu a jeho pravdě a přesvědčení. A přesvědčení – to se nedá vnutit, protože je záležitostí lidské svobody. Velmi mnoho lidí se domnívá, že ví, co církev učí – ale ve skutečnosti vycházejí z podobných předsudků, jako lidé, kteří toho o křesťanství až zas tak moc neví. Třeba námitka: „Církev je proti sexu.“ To není pravda – taková myšlenka, která až hraničí s primitivitou nemá v pravdě žádný základ. Je to taková fráze, která spíš než o hledání pravdy ukazuje na úroveň hledajícího. To neznamená, že není důležité o nauce Církve mluvit, že není důležité ji studovat a diskutovat – je to důležité – ale ne s předpokladem ji shodit nebo odsoudit, ale v ochotě ji přijmout.
...Třetí premisa – nejde o argumenty a předsudky, ale o otevřenost a poznání

A poslední věc, kterou bych chtěl na úvod tohoto článku uvést, je premisa stanovení priorit. Život je věcí priorit. Buď bude mít člověk jako prioritu Boha a život s Bohem, a pak je ochoten této prioritě podřídit ostatní oblasti – anebo ne. Pokud si za prioritu svého života postaví člověk sám sebe, pak je jasné, že i svůj život s Bohem podřídí tomu, co se mu hodí/nehodí. Pokud si člověk za prioritu svého života postaví sex, nebo obecně příjemnost (ve filosofii se tento směr nazývá hedonismus), pak je jasné, že této své životní prioritě podřídí hodnoty ostatní. Není přece vnitřně konzistentní říct: „Mým Pánem je jediný, živý a svatý Bůh, ale svůj život si budu žít podle sebe.“ Myslím si, že i v tomto zamýšlení o sexualitě člověka je dobré si své priority (třeba i nahlas) pojmenovat. Je mojí prioritou sladit můj život s tím co říká Bůh (prostřednictvím Církve) a podle toho jednat? Nebo si z toho co Bůh (Církev) říká vyberu to, co ladí s mým životem a jednat podle toho? Není možné pochopit učení Církve aniž bychom měli (byť bazální) ochotu je akceptovat. Nikdo nás k tomu nenutí... Jsme svobodní lidé... Myslím, že tohle je i klíč k pochopení mých článků a k pochopení celé nauky Církve, kterou se tu snažím (více nebo méně úspěšně) interpretovat. Pozor – netvrdím, že já jsem Církev – i když navzdory své slabosti a omezenosti patřím k magisteriu (ano, mnozí už určitě víte – jsem kněz :). I já se mohu mýlit, a co je důležité – i já se na některé věci učení Církve mohu dívat zkresleně, přestože jsem je hafo let studoval a dále studuji – jsem také jen chybující člověk. Mojí snahou je, abych zde psal to, co je podle mého nejlepšího svědomí, pravdivé.
...Čtvrtá premisa – stanovení priorit.

V dřívější době se lidé brali okolo 20. roku života. A to souvisí daleko lépe, než dnešní praxe, s „biologickým nastavením“ člověka, co se týče sexuality a plodnosti. Slyšel jsem názor, že se lidé nemůžou vzít kvůli škole, kvůli financím, kvůli bydlení... ale že považují za normální žít normálním manželským životem. Jenže... Tento argument je vnitřně velmi komplikovaný. Všimněte si, že logika zní takto: „Je normální žít po 20. roku života manželským životem – a proto když se v tomto věku nemůžeme vzít (z různých důvodů), pak je normální tímto způsobem žít bez manželství“. Jenže – opravdu jedno z druhého vyplývá? Nejsou tam jiné směrodatné okolnosti? Přijmu-li skutečnosti, které jsem popisoval v prvním díle tohoto článku (plodnost, věrnost, výlučnost, možnost zranění, selhání antikoncepce, psychologická komplikace vztahu) je opravdu normální žít manželským životem bez manželství, když ho nemůžeme uzavřít? Jako by jediným argumentem pro sexuální život byl věk, nebo možnost manželství uzavřít...

Studium je jistě důležitá věc – ale je opravdu větší prioritou než manželství a život nového člověka, který se sexualitou (ať už chceme nebo ne) prostě souvisí? Pokud ano, pak doporučuji se nebrat... Minimálně je to nefér vůči partnerovi/partnerce, protože ho zařadíme na nečestné druhé místo – hned po „svém“ studiu.

Dvě důležité poznámky: První: mluvíme o sexu před manželstvím (!) – ne v manželství (tam platí trochu jiné parametry, o kterých teď nebudu mluvit). Druhá – ale přece nikde není psáno, že člověk nemůže dobře vystudovat a založit rodinu potom... pokud ovšem netrvá na tom, že má právo na „sexuální život bez závazků“... Co je tady prioritou? (studium, rodina, sex, já...) Chápu důležitost společného bydlení, chápu důležitost ekonomického zázemí rodiny – ano, to je pro založení rodiny nutné. Na druhou stranu ale plný předmanželský intimní život pro lidi (i když se milují – ale ještě zřejmě ne tak, aby se k sobě připoutali slibem manželství) nutný není... Ovšem za předpokladu správného stanovení priorit... To jsem se pokusil vyjádřit v prvním díle slovy „chtít VŠECHNO a HNED“. Omlouvám se, že to píšu nějak složitě, ale kdo to bude chtít pochopit, tak si z toho snad vylouskne, „co tím chtěl básník říci“ :)

Dvě témata, o kterých jsem slíbil, že se tu zmíním a která považuji za důležitá. Tím prvním je hranice. Přesněji řečeno hranice, co dobré je a co dobré není. Zde můžeme mluvit o vnímání hranice hříchu. Je jasné, že každý vztah má svou dynamiku a že to, co není dobré na prvním rande je v dalších fázích prostě „normální“. Vyjádření: „Máme se rádi. Pusu? Leda až po svatbě!“ je stejně scestné a nekřesťanské jako „Máme se rádi a když už jsme na prvním rande, tak se aspoň spolu vyspíme.“ Obojí je mimo hranice – z obou stran – ze strany přílišné zdrženlivosti i ze strany přílišné intimity. Jenže kde leží ta pravá hranice odpovídající té které fázi vztahu? To je otázka. Nelehká otázka. V Bibli jednoduchou odpověď pravděpodobně nenajdeme. V dokumentech magisteria sice některé náznaky najít můžeme – ale nic, co by nám pomohlo si tuto hranici jasně a zřetelně položit. Za všechny uvedu tento:

Snoubenci jsou povoláni žít čistotu ve zdrženlivosti. Na tuto zkušební dobu mají pohlížet jako na čas, kdy se mají učit vzájemné úctě, cvičit se ve věrnosti a naději, že pak přijmou jeden druhého od Boha. Projevy něžnosti, vlastní manželské lásce, vyhradí pro dobu manželství. Vzájemně si budou pomáhat růst v čistotě. (KKC 2350)

Co je ale projev něžnosti vlastní manželské lásce? Toť otázka... Jasnou věcí je, že je to klasické manželské spojení. Ale je ta hranice zde? To už není tak jednoznačné. Probral jsem se několika knihami o morální teologii, co mám v celkem bohaté knihovně, a nenašel jsem jasný a jednoznačný argument. Ze studia křesťanské etiky (morální teologie) vnímám „za hranicí“ i vzájemné uspokojování. Je pravda, že tato praxe není v rozporu s plodností, ale zase na druhou stranu je za hranicí intimnosti přátelství – v poznávání sexuality člověka – a proto již tato úroveň vzájemného poznání patří do vyhrazené doby manželství. Problematické je také to, že v případě této praxe již bývá k úplnému spojení velmi krátká cesta (hormony pracují, příležitost víc než blízká, zábrany téměř nejsou...) a i v tomto případě se člověk vystavuje možnosti zranění vlastní sexuality. Možná je škoda, že hranice není nikde jasně a přesně položená – jednak je složité posuzovat dynamiku vztahu a jednak je jednání člověka dané také jeho svobodným rozhodnutím a reflexí dobře formovaným svědomím. Hranice leží za „povoláním žít čistotu ve zdrženlivosti...“

Občas slýchávám argument: „Ale my se opravdu milujeme, ale brát se ještě nechceme – a chceme si projevit vzájemnou lásku – i když ne ještě „úplně“.“ Ano, nemohu než souhlasit :) Projevujte si lásku – je to pro její růst důležité... Ale zároveň dodávám, že ten, kdo považuje sex za jediný způsob vyjádření lásky, je prostě a jednoduše ubožák. To proto, že bez sexu není schopen milovat... A jestli se někdo domnívá, že manželství a manželská láska je výhradně o sexu – pak se hluboce mýlí (konzultoval jsem tento názor s mnoha zralými manželskými páry).

Druhé téma, které jsem slíbil je svátost smíření. Jak říká Pán: „Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ Co dělat, když milující se svou čistotu „nezvládnou“? Kdy ke zpovědi jít a kdy raději ne? Zkusím na to odpovědět. Jak už jsem naznačil v prvním díle je sexuální život před manželstvím závažnou věcí v životě člověka. „V sázce je mnoho, škody mohou být veliké.“ Pokud je hřích v této oblasti vědomý a dobrovolný (tedy samozřejmě vyjma případu znásilnění), pak jej právem etika hodnotí jako hřích těžký. Pro svátost smíření, která není určena pro dokonalé, ale pro hříšníky, není závažnost hříchu, ale... rozhodující je to, co je uvnitř srdce (nemyslím chlopně a krvinky :) – lépe řečeno přístup.
Představme si dva lidi. PRVNÍ po předmanželském sexu řekne: „Zhřešil jsem, je mi to líto a chci, aby mi Bůh můj hřích odpustil a znovu naplnil můj život/vztah posvěcující milostí.“ nebo „Jsem člověk slabý – je možné, že znovu padnu, ale chci se snažit nehřešit.“ nebo „Byl to krok mimo a já ho lituji.“ DRUHÝ řekne: „Co je mi po tom, vždyť je to příjemné a normální, všichni to dělají, církev to vidí blbě.“ nebo „Stejně to budeme dělat dál, tak co.“ nebo „Nelituji toho, nepovažuji to za hřích, chci pokračovat“. Pracovně bych tyto dva lidi nazval „Litující“ a „Nelitující“. Přistoupí-li oba se svými přístupy ke svátosti smíření pak se pro „Litujícího“ svátost smíření stane pramenem odpuštění a Boží milosti, posily do vztahu a Božím požehnáním. Pak samozřejmě může a má přistoupit k Eucharistii. Všechny litující ke svátosti smíření zvu – nebojte se s Bohem smířit. :) Bůh je milosrdný :) Naštěstí... Pokud váháte, klidně se podívejte na články o svátosti smíření na tomhle bloqu...

V případě „Nelitujícího“ se svátost smíření stává dalším průšvihem (i pokud dostane rozhřešení), protože tuto svátost přijal-li jí bez lítosti nad svým hříchem (a to je nutná podmínka pro sv. smíření vycházející ze samé podstaty zpovědi), přijal jí „svatokrádežně“. A přistupuje-li poté k Eucharistii, platí o něm slova 1Kor 11,27-29. Ani v tomto případě ale „život“ nekončí. Moc bych doporučoval zastavit se, zamyslet se a sklonit se – ne před člověkem, ale před Bohem (1Petr 5,5-11), přehodnotit svůj postoj a znovu s pevnou důvěrou ke svátosti smíření přistoupit – a vyznat vše – s lítostí.

Je to zvláštní – ale tentýž hřích – u té samé svátosti – u podobných lidí – může mít přesně opačné účinky, které jsou dány přístupem k Bohu a k vlastnímu jednání. Lítost nespočívá v lítosti nad „spoluviníkem“ a už vůbec ne v lítosti nad láskou ke svému potencionálnímu parnterovi/partnerce, ale v lítosti nad hříchem, který spolu vytvořili. Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích. Pokud se člověk tak zarputile svého hříchu drží, pak ho Bůh (respektující lidskou svobodu) nemůže přijmout do „světla, kde není místo pro temnotu“. Bůh dokáže vstoupit a odpustit litující lidské slabosti – a to i v případě, že člověk vinou lidské slabosti i když proti ní bojuje – upadne do téhož hříchu znovu. To samozřejmě neplatí v programovém úmyslu typu „no a co? vyspíme se, vyzpovídáme se“. Upřímně řečeno – neupadáme snad všichni do skoro stejných hříchů? Pokud mohu mluvit ze své zkušenosti zpovědníka, tak myslím, že každý zpovědník ví, co to je Boží radost nad člověkem, který povstává ze svého litovaného (byť opakovaného) hříchu s důvěrou v Boží milosrdenství a Boží pomoc.

Co považuji na životě s Bohem nejkrásnější je svoboda. Můžeme se rozhodnout nehřešit – i hřešit. Nikdo není nucen k nějakému, byť dobrému jednání. Neříkám, že všichni křesťané musí dodržovat předmanželskou čistotu – vůbec ne :) Stejně ji bude dodržovat jen ten kdo chce :) Také neříkám, že všichni musí věřit v to, co učí Církev :) Nemusí :)
Bůh je tak veliký a mocný, že nám daroval svobodu jako možnost volby – nebo – lépe řečeno svobodu jako možnost volit dobro. Můžeme žít s naším Bohem v jisté symbióze (odpusťte mi to slovo :) anebo nemusíme. A je stejně jasné, že za své jednání si ponese následky každý sám. Napadá mě krásný žalm (127), který tuto problematiku v duchovním smyslu shrnuje: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé...“ To platí o vztahu, o hříchu, o sv. smíření... A můžu snad dodat: „A když postaví dům Hospodin, tak to nebude žádná druhořadá chajda...“.

„Je sex darem i před manželstvím?“ Odpovídám: ano – pokud se využívá i před manželstvím jako Boží dar s pravidly Bohem do něho vloženými. Bohu díky za to. Láska muže a ženy je krásná a Bůh udělal moc dobře, když do nich tuto schopnost (možná nejvyšší ze všech, co člověk vůbec má) vložil, jejich lásce žehná a povyšuje ji na svátost. A nepochybuji, že pokud lidé tento dar se vším všudy přijmou (nikoliv ukradnou jednu jeho část), že se pro ně opravdu stane zřetelnou Boží stopou v jejich společném životě.

Netvrdím, že se čtenáři tohoto článku musí ztotožnit s tím, co tady píšu :) Naprosto ne :) Já tu svobodně něco nabízím a je na vás, jestli to ve svobodě přijmete, nebo ne.

Vyprošuji vám všem Boží požehnání :) Ať vám Bůh pomáhá ve vašich vztazích, ať posvěcuje lásku, kterou se mezi sebou snažíte budovat :)

PS: A omlouvám se za možné chyby a někdy i možná příliš složitá souvětí – není jednoduché o nejednoduchých věcech psát jednoduše.

Sdílet

Komentáře

kichesed Autorovi velice děkuji za tenhle článek.

rob Autor je rád a říká, že se rádo stalo :)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio