P. Robert Bergman

Je sex darem i před manželstvím? (1/2)

11. 10. 2008 21:15
Rubrika: Aktuální křesťanství | Štítky: tema:vztahy

To je jistě velmi zajímavá – a pro mnoho lidí – zvláště zde na Signálech – aktuální otázka.
Lidé velmi intenzivně vnímají, že na jednu stranu k životu prostě patří, ale na stranu druhou Církev se prý na sex dívá „skrz“ prsty (považuje ho za těžký hřích). Tak co s tím?

V poslední době jsem dostal několik velmi podobných dotazů na totéž. A tak jsem si řekl, že stejně tak, jako bych jim to mohl napsat do mailu, tak to můžu napsat i zde, na Signály. Není to nějaké vyčerpávající, a už vůbec ne teologické, pojednání. Chtěl jsem se pokusit jen předestřít – ne to, co Církev zakazuje, ale spíš proč se na to dívá tak, jak se na to dívá. Myslím, že lepší pochopení (a to neplatí jen u tohoto tématu) vede k větší ochotě a touze následovat ideál, který – jak my křesťané dobře víme – stojí za to :)

Tento článek je rozdělen do takových dvou částí – tato (první) část se snaží nastínit ideál a pochopit pohled Církve. Druhá část pak bude věnována tomu, jak to v životě chodí :) A taky, jak skloubit pohled člověka a pohled Boha a co se dá a má dělat, když se to nedaří.

Ještě než se pokusím psát přímo o problematice předmanželského sexu – je potřeba si upřímně položit jednu otázku: Proč se na sexualitu člověk ptá? Na první pohled zbytečná otázka, ale pouhá „zvídavost“ nemusí být zdaleka jedinou a první motivací.
Je to opravdu touha po poznání, jak se na sexualitu dívá Církev? Je to touha pochopit jí, aby člověk mohl využít tento skvělý Boží dar? Pokud ano, pak je vše v pořádku. Pokud ovšem ne a tazatele zajímá, jestli se v učení Církve nenajde nějaká skulinka (že by to třeba nemusel být hřích až tak závažný), nebo si chce odpovědět pouze na otázku „kam až může zajít“, anebo dokonce hledá nějakou záminku, aby odsunul celou nauku Církve (nepochopenou a nepoznanou) jako záležitost předminulého stolení – neaktuální, tmářskou a zbytečnou, pak se musí tazatel nejprve s touto motivací poprat sám u sebe. Abych nezapomněl – motivace „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“ – tedy bez obrazu: aby si člověk „užil“ a měl klid od výčitek svědomí (případně od Boha) nebyl tak velký... to také není řešení – sex je záležitostí lásky – ne sobectví...

V druhé řadě je také velmi dobré vnímat něco, čím jsme všichni „děti této doby“ ovlivněni. Kdo mě zná, ví, že nepatřím k těm, kteří fňukají, jak je dneska ta doba hrozná, že dřív to bylo všechno lepší, ale také nejsem naivní a nechci se spokojit s lacinou frází, která nedokáže ukázat srdci správný směr tak – aby jej samo chtělo následovat.
Dneska můžeme pozorovat okolo sebe a částečně i v nás tendenci mít všechno (a pokud možno hned). Můžete mít peníze hned – půjčky na každém rohu (jen nikoho nezajímá, že nebude mít čím splácet, když přijde o práci a zničí mu život), auto na leasing přes SMSku, výlet do „ráje“ – stačí trocha trávy nebo jiné drogy (o skutečnosti, že se takový výlet do ráje relativně rychle změní na procházku peklem – už zde na zemi – se již také všichni, kdo se touto cestou vydali přesvědčili). Někdy to s otázkou sexu bývá přesně tak. „Proč bychom spolu nemohli spát už TEĎ? Vždyť se máme rádi. Stejně se někdy (ve vzdálené budoucnosti, možná) chceme vzít. Proč bychom museli čekat? Vždyť je to nepřirozené.“ Jenže za všemi těmito námitkami se skrývá dětinské „Já to chci HNED.“ Asi nemůže být řeč o nějakém zralém a dospělém přístupu – nicméně i na tyto otázky je důležité odpovídat. Prostě nemůžeme mít VŠECHNO a už vůbec ne HNED. Takhle to v životě nefunguje. Jak říká Jára Cimrman – můžeme s tím nesouhlasit, můžeme s tím polemizovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat :) A kdykoliv se vymyslí nějaká zkratka (půjčky, drogy...) pak se problém (ještě znásobený a palčivější) někde vrátí. Ona totiž na tomto světě určitá (byť relativní) spravedlnost a rovnováha přecejen funguje...

Na druhou stranu otázky o lidské sexualitě může ale také probouzet jiná vlastnost – a potom jsou samozřejmě nejen legitimní, ale dokonce žádoucí. Bůh nám na ně (i prostřednictvím Církve) dává dobré odpovědi – které člověka nevedou k sobectví a k „užívání si“, ale k praxi, při které člověk svůj život naplní „až po okraj“ a jako „přídavek“ dostane život věčný, jak na jednom místě v trošku jiném kontextu říká Písmo. Tou klíčovou vlastností je zodpovědnost. Zodpovědnost vůči Bohu, který člověka stvořil (i s jeho sexualitou), který ho posvěcuje (skrze svou přítomnost a svátosti) a který člověka volá (i s jeho sexualitou) k věčnému životu. Zodpovědnost vůči životnímu partnerovi/partnerce, při které není degradován/a pouze na tělo jako nástroj k nasycení vlastní sobecké touhy. Zodpovědností vůči dětem (k tomu se ještě vrátím). A v neposlední řadě také zodpovědnost k sobě samotné/mu (svému sebepojetí, kvalitě života (těla i duše), a dalším jeho součástem). Zodpovědnost je tedy klíčem k přijetí sexuality. Pokud je, Bohu díky. Pokud není – je potřeba jí hledat a rozvíjet, protože bez zodpovědnosti je i dospělý člověk dítětem (ve smyslu nezralosti).

Křesťanství vnímá sexualitu jako veliký Boží dar k vyjádření lásky a k plodnosti. Ano – nikoliv jako komplikaci v životě, nikoliv jako přítěž, nebo něco nežádoucího, ale jako dar. A to platí pro manžele, ale i pro svobodné – dokonce i pro lidi, kteří se zavázali pro život v celibátu. Ovšem každý dar s sebou nese jistá „pravidla pro použití“. Analogicky to můžeme vidět na jiných věcech: dynamit je výborný pro ulehčení práce v lomu, ale v rukách teroristy... Auto je výborný prostředek pro dopravu, ale v rukou opilce nebo vraha může být smrtící zbraní. Stejně tak sexualita je krásným darem, která dá manželství jeho hloubku, ale která se také může stát prostorem pro zranění. Stejně tak jako může sloužit vzniku nového života, může „posloužit“ i ke smrti...

Bylo by bláhové domnívat se, že sexualita je pouze projevem tělesné pohlavnosti. Je to veliká oblast v každém člověku, která vyjadřuje jeho mužství nebo ženství a spíše než oblast je to řez celou osobností člověka. Proto jsou zranění v sexuální oblasti tak bolestivá a fatálně se dotýkají toho, kdo si je v životě s sebou nese.
Sexualita je dar, který dává muži prožívat život jako muži a ženě jako ženě. Dává jiskru setkání mezi mužem a ženou a zároveň je velikou silou pro budování mezilidských vztahů – nejen lásky, ale i přátelství, nejen vztahu na erotické rovině, ale na všech rovinách vztahů člověka. Sexualita, to není jen sex... Ale tento článek nemá být úvahou nad tématem psychologie mužství a ženství, proto se vrátím k původnímu tématu...

V křesťanství je vnímán sexuální život jako nejvyšší projev lásky. Když se pozorněji podíváme na křesťanskou etiku, tak můžeme zjistit, že vnímá problém všude tam, kde je sex oddělen od lásky. Skutečná a pravdivá láska je láska se vším všudy. A to „vším všudy“ je krásně vyjádřené ve třech základních pilířích lásky. Jsou to výlučnost, věrnost a plodnost. Můžeme se nad nimi zkusit chvilku pozastavit.

Výlučnost znamená, že vztah lásky je pouze jeden. Ne jako je to v té písničce od Uhlíře – jak má Franta (tuším) poměr se dvěma dívkami – s jednou je legrace a ta druhá má (jak sám zpívá) „sex-appeal“. Nakonec to skončí tak, že dostane od obou košem :) Výlučnost znamená, že vztah je jedinečný – pro oba. Znamená to, že slova „Miluji Tě“ – vyjádřená i sexuálním (nejintimnějším) spojením muže a ženy – znamenají: „Jsi pro mě jedinečný/á a jediný/á.“ A to se neříká nejen na potkání... Aby slova „Miluji Tě“ byla autentická, musí být vyřčena pouze mezi dvěma konkrétními lidmi – žádný třetí člověk zde nemá místo. V kontrastu se můžeme podívat na americké nebo mexické telenovely, kde si „miluji Tě“ říká každý s každou – a to pokud možno několikdesítkrát za jednu ze 45862 epizod...
A přitom asi každý tuší – že říkat to jednomu člověku autentické je – a říkat to dvěma už autentické není. To je tedy výlučnost. Ta je krásně vyjádřena svatebním slibem – „Já, N. odevzdávám se Tobě N...“ Tobě a nikomu jinému / žádné jiné. Jak bylo v jednom filmu krásně lapidárně řečeno – člověk prostě vypadne z oběhu. Už je pro něj jen ten jeden / jen ta jedna...

Dalším charakteristickým znakem je věrnost. Důležitá věc. Ne „miluji Tě teď, protože jsi pěkná/ý, přitažlivá/ý, sexy...“. Až pak tohle všechno nebudeš, tak si najdu někoho jiného, kdo mi bude více vyhovovat. Znamená to – „budu Tě milovat vždycky - i když už nebudeš tak pěkná, budeš starší, tlustější, vošklivější a nepříjemnější ženská, protože se na Tobě podepíšou těhotenství a starosti o domácnost“, „budu Tě milovat i když budeš tlustej, nepříjemnej chlap v bačkorách, kterej sotva šáhne na vysavač a nebude moct pro sledování fotbalu v televizi doma hnout prstem“. Omlouvám se za drsný příklady ze života :) Ale tak to chodí. Věrnost je víc, než jen „tady a teď, když je nám spolu dobře“. Je to také později, až to „mezi námi začne skřípat (a věřte, že začne), až si polezeme na nervy (a věřte, že polezete), až se přestanete sobě navzájem líbit (a věřte, že mnohá krása prostě věkem uplyne...)“ Jo, tak to chodí – a věrnost – to je jedna z nejdůležitějších vlastností vztahu, která ho dokáže přenést i přes největší obtíže. Jenže ouha – věrnost – to je taky závazek. Závazek, který na sebe člověk bere právě v manželském slibu. Závazek – o kterém se nejen mluví, ale který se veřejně (!) prohlašuje a slibuje. Závazek, který není jen „flatus vocis“ (záchvěv hlasu), který dnes je a zítra být nemusí – ale který jednou začne, trvá navždy a z kterého vyplývají také právní důsledky. Ano – můžete mi namítnout – že věrnost není 100% zaručena ani v sebeposvěcenějším manželství – ale mimo ně – není zaručena téměř vůbec. Co to je za věrnost, když mám před sebou vidinu možnosti rozvodu... „Bez závazků“ se občas říkává – a je fakt, že to je dneska mocný trend... Ale počkejte – mluvíme zde o lásce?

A třetím znakem je plodnost. Znám mnoho lidí, kteří se tváří, že se mají rádi – ale pozor – plodnost? To né. Máme teď školu, kariéru, šetříme na druhý auto... A z jejich proklamované lásky se najednou stává vztah dvou sobců, kteří místo aby se milovali, tak žijí ve vzájemné symbióze, poskytují si vzájemné uspokojení (i sexuálních) potřeb – ale není to láska... Je to prosté a jednoduché sobectví. Proč? Protože základním charakterem lásky není „beru si Tě“, ale „odevzdávám se Ti“. Můžete mi namítnout, že je to slovíčkaření – ale není – je to veliký rozdíl. „Beru si Tě“ je model spotřeby a ovládání, naproti tomu „odevzdávám se Ti“ je model důvěry a vzájemné zodpovědnosti. Láska nejen přijímá, ale také daruje... Možná by se mělo říct: „V první řadě daruje a teprve pak přijímá...“ A to platí o vzájemném obdarovávání muže a ženy, ale také o schopnosti a touze předat (darovat) život dalšímu – novému člověku. Pokud si ale muž a žena vědomě a dobrovolně žijí pouze pro sebe, a možnosti darovat tuto svou lásku a sílu novému se uzavírají – pak se dá říci, že žijí – jen a jen pro sebe. A to už láska není... Láska žije darováním...

Co se stane, když se sex začne využívat (nebo lépe řečeno zneužívat) ještě před tímto veřejným a prohlášením vzájemné lásky? No, důsledky se dají rozdělit do několika oblastí.
Asi takový nejpatrnější důsledek je, že to poznamená jejich dynamiku růstu vztahu. Psychologicky se pokusím to shrnout do několika vět. Vzájemná touha po nejvyšší metě lásky (sexu) s sebou nese velikou energii a schopnost vzájemného poznávání se. V případě dosažení této mety je tato energie a schopnost rapidně oslabena a znamená to, že se vztah již nevyvíjí tak, jak by měl. Pokud se toto stane v období zamilovanosti, tak vztah již nemůže „dorůst“ do opravdové lásky. Psychologicky tam není motivace a pokud je, tak je oslabená. Uznávám – že tak, jak jsem to napsal – je to strašně zjednodušené. Ale v principu to tak funguje. (Prosím, nechytejte mě zde (ani jinde) za slovíčka – není jednoduché v několika málo větách shrnout obsahy mnohých názorových proudů a psychologických mechanismů.) Chtěli byste důkaz? Proč se tolik manželství rozpadají do 3 let po svatbě? Faktorů je několik – a jedním z těch zásadních je, že dvojice když narazí na první vážné společné problémy jsou stále ještě ve fázi „zamilovanost“ a nejsou schopní problémy řešit jinak, než zhroucením vztahu. První vážnější manželská krize zpravidla, alespoň z toho, co vím, následuje právě během těch prvních tří let...

Druhým možným důsledkem je možnost velikých vnitřních zranění, které si lidé mohou právě v této sexuální oblasti utržit. Nemluvím o hloupých narážkách nebo vtipech, ale o zneužitích, znásilněních (to není totéž), zraněních důvěry a sebepojetí... Sexuální rovina člověka, jak už jsem napsal, je řezem všech jeho rovin – a proto zranění v této oblasti bývají velmi hluboká a někdy znamenají handicap pro celý zbytek života. Asi většina lidí ví, jak bolí – „dostat kopačky“. Čím déle trval vztah a čím byl vztah hlubší a intenzivnější, tím to bolí více. A pokud se již dvojice lidí dostala, „za intimní metu“, bývají to zranění krutá... A připomínám – to ještě nemluvím o zneužití a znásilnění. To ještě nemluvím o potratech a rozvrácených rodinách. To ještě nemluvím o dětech, které rozchodem svých rodičů
(paradoxně stejně jako oni – jenom nevinně) trpí.

Třetí důsledek by se dal shrnout do slova úcta. Úcta k přesvědčení druhého člověka, úcta k jeho tělu, úcta k jeho čistotě... Ani v manželství není možné „mít sex“ kdykoliv. A pokud se mladí lidé naučí respektu k druhému člověku a dokážou se ovládnout a spolu si říct: „Ještě ne…“ a „Ještě není čas…“ pak tím investují do svojí budoucnosti. Dobré manželství bez vzájemné úcty neexistuje. V opačném případě – je velmi nepravděpodobné, že si dokážou v pozdějším (potencionálním) manželství zachovat úctu, pokud to nevydrželi „předtím“.

Čtvrtý důsledek je sice naprosto teoreticky znějící, ale bohužel – v praxi až příliš často naplňovaný. Pokud člověk čistotu před manželstvím „zabalí“, tak se octne „mimo“ milost posvěcující – a tedy je diskvalifikován z přijímání Eucharistie. Ale kde potom bere pomoc pro svůj život? Kde může čerpat posilu pro své (jistě nelehké) morální dilema? A pokud jsou křesťané oba – jak mohou spolu růst nejen v poznávání sebe a ve společném životě, ale také ve společném duchovním životě. Setkávám se s lidmi, pro které právě předmanželský sex byl takovým zásadním kamenem, na kterém ztroskotala jejich (už tak třeba oslabená) víra. O tomto tématu se budu blíž zamýšlet ve druhém dílu článku...

Pátý možný důsledek je možná nejzávažnější. Muž a žena jsou „od přírody“ určeni k plodnosti. A mají tedy schopnost předat další život. To je veliká věc, ale také veliká zodpovědnost. I když lidé dělají všechno proto, aby „k tomu“ nedošlo (antikoncepce), občas může jakákoliv metoda selhat. Ostatně to vyjadřuje i Pearlův index – paradoxně to není index spolehlivosti, ale index selhání... No jo, jenže když dojde k selhání – jaké pak mohou jeho rodiče dát jméno? „Můj syn Nehoda?“ „Moje dcera Selhání?“ „Moje dítě Průšvih?“ Skutečnost, že se rodiče na svoje společné dítě netěšili a místo radosti zažívali úlek, strach a úzkost – to není dobrý vklad do života nového človíčka, který vlastně za nezodpovědnost a závažné selhání svých rodičů – své maminky a táty (případně antikoncepční metody, kterou zvolili) – rozhodně nemůže. A tak místo aby bylo očekáváno a aby se na něj těšili, tak v jeho krvi (kterou má 9 měsíců společnou s maminkou) zakouší stavy, které jej silně v jeho dalším budoucím životě hodně poznamenají. To není dobrý vklad do života... A proto zde píšu o zodpovědnosti – nejen každý za sebe, nejen jeden za druhého, ale také společná zodpovědnost (přinejmenším potencionální maminky) za potencionální plod vzájemné „lásky“.

Koukám na to, kolik jsem toho napsal, a pomalu už začínám tušit, že se tady pod tím článkem vyvine drsná diskuze a hádky o tom, jak to vnímám špatně, jak nemám žádné zkušenosti, jak možná zastupuji tmářské názory a jánevímcoještě. Všimněte si, prosím, že jsem zde ani jednou nepoužil slovo hřích, nikoho jsem neodsoudil, nikoho jsem konkrétně neonálepkoval. Snažil jsem se zde jen nastínit to, jak vidí dar a problematiku předmanželského sexu Církev. Je to jen malý kousek toho, co má v tradici křesťanství několikasetletou tradici, která, přestože se vyvíjí (Bohu díky za to), stále drží určité principy.

V příštím díle se tedy pokusím pokračovat a nabídnout třeba nějaké podněty pro případné boje a svátosti smíření :)
Ať Vám Pán žehná – ať vaše láska není ani virtuální ani sobecká – ale PRAVÁ :)

Sdílet

Komentáře

VáclavNečas Rob: to docela chápu, také nesouhlasím s některými Vašimi interpretacemi na toto téma.

rob Interpretuji zde učení katolické Církve - nic víc, nic méně. Jak praví český klasik: "můžete nesouhlasit, můžete polemizovat, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat".
Nesouhlas s učením Církve ovšem nemusí znamenat problém Církve...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio