P. Robert Bergman

BUBÁCI 2 – Působení Zla a okultismus

23. 7. 2008 9:07
Rubrika: Okultismus

BUBÁCI 2 – Působení Zla a okultismus

Jak jsem již uvedl moc ďábla je omezená. Ale přes to všechno se snaží, nalákat člověka mimo Boží ochranu v našem obraze reprezentované řetězem. Obecně by se dalo říci, že útočí na tři roviny: na schopnost vztahu (především vztahu člověka s Bohem, ale také na vztahy s ostatními lidmi), na důstojnost člověka (protože důstojnost je Božím darem – jsme Boží synové a dcery) a na rovnováhu člověka jako takového (svoboda, zdraví, schopnost rozhodovat se…).

POKUŠENÍ
Jako první a zároveň nejčastější způsob můžeme vidět pokušení ke hříchu. Obecně se dá říct, že každé pokušení, na jehož konci je hřích je dílo Nepřítele. Bůh nás sice v některých případech zkouší, ale nikdy nás nepokouší ke zlu – to by samozřejmě byl „sám proti sobě“ (Jak 1,13). Hřích totiž není pouze přestoupení proti zákonu – jak tvrdili farizeové – ale je v první řadě narušení vztahu s Bohem – a to je prvotní cíl Zla. Hřích způsobí, že mezi sebe a Boha vložíme překážku, kterou nemůžeme vlastními silami odstranit – pouze skrze lítost, obrácení a Boží milosrdenství. Hřích sám o sobě ještě naštěstí žádným vážným problémem být nemusí – Bůh nám chce odpustit – chce, aby se hříšník obrátil a aby žil (1Tim 1,15 a Mt 9,12-14). Ale je-li náš životní úkol milovat Boha a milovat bližní, je náš hřích útok právě na tu spásonosnou Boží lásku. Naštěstí dokáže být Boží milosrdenství větší, než náš hřích.

Démon většinou působí tak, že hledá skulinku, nějakou slabost, kde pak působí. Když se podíváme na své hříchy, které vyznáváme ve svátosti smíření, tak uvidíme, že každý má svůj „repertoár“ hříchů (který tedy bývá občas „zpestřován“ mimořádnými pády). Nepřítel o našich slabostech ví a proto se snaží útočit právě na taková slabá místa, kde má větší pravděpodobnost „úspěchu“. Z toho vyplývá, že je velmi praktické vědět o svých slabostech. Jsou to místa, kam Zlý útočí, a kde jsme zranitelnější, než ostatní lidé. Místa, kde musíme, jak jednou řekl jeden můj bratr, „brzdit daleko dříve, než ostatní, jinak spadneme“. Pokud o těchto místech víme – Bohu díky – máme větší prostor na to, abychom se účinně bránili. Mimochodem - útok na slabiny člověka je nepřímým důkazem o malé moci ďábla – kdyby totiž tu moc, jak o sobě prohlašuje, měl, nepotřeboval by hledat skulinky a slabiny – prostě by člověka svou mocí „převálcoval“. Můžeme jen děkovat Bohu, za ten pevný řetěz Boží ochrany, který nám Satana drží daleko od těla.

V pokušeních ďábel nabízí člověku lživou iluzi. Jako mohli bychom slyšet našeptávání: „Když uděláš tohle a tohle, budeš šťastný, užiješ si to, budeš mít to a to, bude ti dobře…“ Když ale člověk pokušení přikývne a zhřeší – paradoxně se mu dostává pravého opaku. Místo toho, aby zakusil štěstí, tak zakouší pocity zmaru a viny, z toho, po čem tolik toužil. Místo zážitku si „užívá“ výčitky svědomí a ztrátu svobody. Místo radosti má poškozenou sebeúctu a místo vědomí své důstojnosti tvrdé přesvědčení o vlastní slabosti. Proč? Protože Zlému je úplně jedno, co nám nabízí, je mu úplně jedno jak zhřešíme, jestli a jak si to „užijeme“. Jeho cílem je oddělení člověka od Boha – a v případě, že člověk pokušení přikývne, Zlému toto zvrácené potěšení z neštěstí člověka dopřeje. Na první pohled „starostlivý“ Pokušitel se demaskuje jako bezohledný Sobec.
Za zmínku také stojí skutečnost, která vypovídá o závažnosti vzpoury démonů vůči Bohu. Katechismus o nich říká, že: „Nejtěžší z jejich činů pro své následky, bylo lživé svedení člověka, aby neposlouchal Boha.“

SVÁZANOST A ÚTISK
Druhým způsobem působení Zlého je svázanost a útisk. O slabých místech člověka již řeč byla – do těchto míst se snaží Zlý dostat a usídlit se v nich. Prakticky se to projeví tím, že člověk získá „návyk na hřích“. Zvykne si na něj a v podstatě se mu už ani nijak zvlášť nebrání – nechává záležitostem volný průchod… a po čase zjistí, že se tomuto hříchu už ani bránit nemůže. Démon totiž vstupem do tohoto místa vytvoří svázanost a svobodu člověka omezí, nebo dokonce úplně zničí. Tím ho „místně“ paralyzuje (znehybní, znecitliví). A člověk se nemůže – zvlášť v oblastech svázanosti – rozhodnout pro Boha (proti hříchu), protože už nemá plnou svobodu.

Tyto slabiny se dají vytvořit nejen hříchy, kterým se člověk nebrání. Daleko závažnější a spolehlivější cestou ke svázanosti jsou okultní praktiky, kterým se člověk otevírá a tak Zlého do svého života vlastně s otevřenou náručí zve. Pokud platí, že přestoupení hranic řetězu zuřivého psa hříchem může nebo nemusí vést k přímému zaútočení psa, tak v otázkách okultismu můžeme říct, že takové překročení hranic vede k přímému útoku nepřítele téměř vždy.

Zkušenost ukazuje, že jsou hříchy, které působí podobně jako okultní praktiky – jsou to hříchy, které vztah člověka s Bohem narušují vážněji, než se na první pohled zdá. Jsou to například drogy a ostatní podobné závislosti, násilí a kriminalita, pornografie a zvrácená sexualita, mamon a některé další.

Zvláštním způsob, jakým Zlý dokáže spoutat člověka, jsou jeho vnitřní zranění. Je to zvláštní, že? Vnitřní zranění, která si mnozí lidé ve svých srdcích nesou, jsou totiž následky zla a hříchu druhých lidí (ponížení, odmítnutí, zneužití, nenávist, neodpuštění hříchu…). Bohužel se zpravidla stávají místy, kudy se do lidských srdcí skrze neodpuštění, nenávist a zlo vkrádá Boží Nepřítel. Možná se zdá že oběti hříchu druhých lidí jsou „biti“ dvakrát. A je to tak – ale z jednoho zdroje – Zlého. Naštěstí Bůh je velmi mocný – nejmocnější – a nenechává člověka bez svojí pomoci. Nabízí svou pomoc a uzdravení, které dokáže nejen uzdravit zranění, ale místo Zla se mohou uzdravené rány stát pramenem Božího požehnání a milosti – pro svého nositele i pro lidi se kterými se setká. Velmi důležitá je modlitba za uzdravení a cesta k odpuštění (tomu, kdo zranění způsobil a v některých případech i sobě) – byť je to ve většině případů těžké a nepříjemné. Většinou je potřeba také najít kořen zranění a prosit právě za něj. Krásný popis, jak to může proběhnout, je v knize Raněný pastýř od Daniela-Ange. Je to léčba, která sice někdy bolí, ale která vždy vede k uzdravení.

Dalším zvláštním způsobem, jak ďábel působí je skrze takzvaný útisk – zlý duch člověka nějakým způsobem nepřímo trápí. Ať už skrze nějakou slabost, neschopnost ke konání dobra, nebo dokonce skrze nějakou nemoc (psychosomatickou, nebo i psychickou – v obojím případě nemá nemoc žádnou určitelnou přirozenou příčinu).

Naštěstí ani v případě svázanosti nás Bůh nenechal napospas Zlému. Ježíš Kristus na mnoha místech v evangeliu ukázal, že má nad démony moc. Absolutní moc. A tuto moc svěřil svým apoštolům a učedníkům (Mt 10,1; Mk 3,14-15; Lk 10). A podle exorcistů mají tuto moc všichni kněží – podobně jako moc rozvazovat člověka z jeho hříchů. Ale o tom a o dalších formách „sebeobrany“ se ještě zmíním dále.
POSEDLOST
Nejzávažnější a naštěstí nejméně častá forma útoku ďábla na člověka je posedlost. V tomto případě se démon zmocní člověka – jeho těla a všech jeho bytností. A skrze tuto formu postižený s člověkem manipuluje v konečné snaze postiženého člověka zničit. Posedlost se projevuje nepřirozenými stavy nebo projevy (nepřirozený hlas, nelidská síla, mimořádné znalosti apod…), nemožností modlitby, odporem k věcem majícím vztah k Ježíši Kristu, nemožností kontaktu se svátostmi a dalšími… Posedlost bývá chvilková záležitost, ale i tak dokáže člověka velmi krutě potrápit.

Posedlost sama o sobě nebývá hříchem. Hříchem může být skutečnost, že se člověk Božímu nepříteli otvíral a zval ho do svého života, až ten Zlý skutečně vešel a začal vládnout. Posedlost bývá častým důsledkem okultních praktik, satanismu, nenávisti a brutálního násilí.

V případě podezření případ přezkoumává komise složená z kněze, psychologa a psychiatra (lékaře), aby se vyloučily jiné možné přirozené příčiny (nemoc, psychická porucha…) Pokud se podezření potvrdí a skutečně se jedná o posedlost přistoupí se k tzv. velkému exorcismu. To je modlitba Církve, při níž se prosí Bůh o osvobození člověka a Božím jménem se přikazuje Zlému, aby ho opustil. Tuto modlitbu může přednášet pouze biskup a nebo jím pověřený kněz – exorcista. Moc vyhánět démony svěřil Ježíš svým apoštolům – jejichž nástupci jsou právě biskupové. Na exorcisty jsou kladeny velké nároky – psychické, fyzické a v neposlední řadě i nároky zralosti víry. Modlitba exorcismu se řídí jasně danými pravidly – narozdíl od amerických filmů se zásadně neprovádí násilným způsobem.

Podobně jako u modlitby za rozvázání a uzdravení zde ale platí jistá pravidla. Modlitba sama o sobě, stejně jako i exorcismus, by ale byla naprosto zbytečná, pokud by se člověk ve svém srdci neobrátil k Hospodinu, nepřijal svátosti a nezačal žít dobrý křesťanský život v Boží milosti. Jasně o tom mluví Ježíš v evangeliu: „Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: 'Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.' Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší, než začátky.“ (Mt 12,43-45) Proto je u modliteb exorcismu a vlastně i u modliteb za rozvázání potřebná tzv. after care – následná péče duchovního doprovázení a dobrého křesťanského života.

ZBRANĚ ZLA
V boji sil dobra a zla, který se okolo nás – a dokonce i v nás odehrává – se pohybuje velké množství prostředků, které temné mocnosti používají. Mezi nejrozšířenější a nejsilnější zbraně zla patří strach. Strach člověka totiž spoutává, bere mu svobodu (Boží dar) a člověk, v jehož srdci se usídlí strach není schopen nejdůležitějšího lidského úkonu – milovat. Ani Boha, ani druhé lidi, ani samozřejmě (v dobrém slova smyslu) sebe sama, jakožto Boží dítě stvořené Bohem k jeho podobě. Strach způsobuje, že se člověk uchyluje k obranným mechanismům, které jej izolují – bohužel – ode všeho – tedy i od Boha a jeho ochrany, od druhých lidí, kteří by mu mohli pomoct se v boji se zlem zorientovat. A tak člověk zůstává se svým strachem sám vydán do zlovůle ďábla. Opakem strachu v duchovním smyslu totiž není ani tak odvaha, ale důvěra – chceme-li: důvěra v Boha.

Další typickou zbraní zla je našeptávání, které se v člověku pokouší jakýmkoliv způsobem zatemnit pohled na Boha. Můžeme v něm vidět působení Zla jako zábrany modlit se, zábrany chtít rozlišovat dobro a zlo, zábrany důvěřovat Bohu i druhým. Nebo se skrze našeptávání snaží v člověku relativizovat nebo dokonce zpochybnit Boží dobrotu a lásku. Vtipné, ale žel účinné je našeptávání typu: „o nic přece nejde“ a posléze „no tak teď už je to stejně jedno“, které člověka nejprve do hříchu přivedou a pak mu v něm „pomohou“ co nejdéle zůstat a zavrtat se pěkně hluboko.

Nástrojů, které Zlý duch používá k manipulaci s člověkem je samozřejmě daleko více. Nejlepší obranou je tyto zbraně identifikovat a demaskovat. Tím ztratí svou účinnost a člověk naopak získá převahu, protože silám Zla může odolávat skrze modlitbu a svoláváním Boží moci a ochrany.

OKULTISMUS, MAGIE, VĚŠTĚNÍ, SATANISMUS, LÉČITELÉ A KLETBY
Pokud se někdo věnuje okultním praktikám, jakýmkoliv formám magie, satanismu a podobným skutečnostem tak, použijeme-li našeho obrazu psa, vědomě překračuje hranici Boží ochrany a snaží se setkat se se syrovou podobou Zlého ducha. Všechny tyto praktiky se zakládají na jednom společném jmenovateli – hříchu proti prvnímu (!) přikázání – a tím je v podstatě modloslužba. S útoky Zlého ducha se v této čisté formě setkal i Ježíš ve svém pokušení na poušti, kdy se ho ďábel snažil přimět, aby se před ním poklonil (Mt 4,8-10).
Existují dva základní přístupy k mimopřirozeným skutečnostem. Prvním z nich je přístup podle příkladu proroka Eliáše. Asi všichni známe ten příběh, kdy prorok Eliáš dokazuje Bálovým kněžím, že Hospodin je Bůh tím, že nechá shořet zápalnou oběť na oltáři politém vodou (1 Král 18). Můžeme zde vidět, jak se člověk podřídí moci jediného Boha a Bůh si jej pak použije pro zjevení své moci.
Naproti tomu můžeme vidět model Harry Pottera. (Není mým cílem kritika knih a filmů o Harry Potterovi. Příběh a postava sama o sobě (jako pohádka) špatné být nemusí, je však pravdou, že celá série s sebou nese mnohé rozporuplné informace týkající se magie. A pokud se někdo takových chytí, a začne se věnovat okultním praktikám, je jisté, že se tak nestane bez pozornosti Zlého ducha, který je narozdíl od Harry Pottera skutečný.) Tato literární bytost si přizpůsobuje mimopřirozené síly a využívá je k dosažení svých záměrů. A to je vlastně typický model okultismu jako takového. Člověk se snaží využít mimopřirozené síly k dosažení svých zájmů – a je téměř jedno, jaký způsob přitom použije. Jestli se věnuje okultním praktikám zasahujícím do posmrtného života (vyvolávání duší zemřelých), nebo magii (jako využití mimopřirozených sil různými rituály), nebo se věnuje věštění v jakékoli podobě (kartářství, věštění z ruky, astrologie, horoskopy - vše je podvodem, protože budoucnost zná pouze Bůh – ale ve které se démon snaží „hrát“ si na Boha a skrze své působení vstupovat a manipulovat do životů lidí, kteří se mu otevřou), nebo otevřené formě satanismu (uctívání Zlého ducha a jeho mocností se zvláštním zalíbením ve smrti a v utrpení) a nebo v mnoha dalších nauk a spolupráce s mimopřirozenými silami. Někdy sami lidé věnující se magii rozlišují mezi magií bílou (cílem je „pomáhat“) a černou (cílem je škodit). Toto rozdělení je zavádějící, protože hybný moment jakékoliv formy magie je pouze jeden – síla temna.
V pozadí všech těchto praktik je v podstatě jediný společný jmenovatel o dvou částech – ve všech těchto záležitostech jde o závažný hřích proti prvnímu (!) přikázání – a zároveň jde o pokušení, které dobře známe, a které použil svatopisec v popisu hříchu prvních lidí: „Budete jako Bůh.“ (Gn 3,5)

Speciální formou okultního jednání je kletba, kterou můžeme definovat jako svolávání síly Zla proti nějakému člověku nebo dílu. Na první pohled není zřejmé, že by se jednalo o nějaký závažný čin. Kromě toho, že ke kletbě se lidé nejčastěji uchylují pod vlivem nenávisti, nelásky, neodpuštění a pomsty. A zde je veliký problém. Vraťme se k našemu obrazu zuřivého psa na řetězu – kletba je skutek, ve kterém člověk sám překročí hranici Boží ochrany a jde přímo za tím zuřivým psem, aby ho využil proti druhému člověku. Jenže zapomíná, že zuřivý pes nerozlišuje a tak bude zlý duch zkoušet napadnout nejen oběť, ale samozřejmě v první řadě toho, kdo ji „vydává“. Jednoduše řečeno – v případě prokletí nemá proklínající šanci vyhnout se přímého působení zla. Oběť prokletí, pokud je pod Boží ochranou – nemá se čeho bát – zlý duch na ni prostě a jednoduše nemůže.
V pozadí této pravdy můžeme vidět Ježíšovu výzvu: „Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají.“ a „Neodplácejte zlým za zlé.“ (1 Petr 3,9) I proti kletbám se lze dobře chránit – „vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce, Hospodin je dárce milosti a slávy, žádné dobro neodepře těm, kdo žijí bezúhonně.“ (Ž 84,12)

Zvláštní otázkou pak zůstává léčitelství. Ponechme teď stranou klasickou medicínu s jejími lékařskými postupy i přirozené přírodní léčitelství, kde se využívají dary přírody pro léčebné účinky na lidský organismus. Problémem jsou léčitelé, kteří se snaží působit skrze své psychické síly a víru člověka, který ji do nich vkládá. Zde je potřeba říct jednu důležitou věc – ony tyto síly skutečně fungují – a u mnohých dochází k uzdravení tělesných neduhů – ovšem nejedná se zde o síly dobra, ale o síly zla. To není většinou vidět hned, ale za nějakou dobu později, kdy zlo, hluboce zakořeněné v srdci člověka, který se jeho působení otevřel začne svému „nositeli“ škodit a připraví mu daleko větší problémy a těžkosti, než stály v počátku „léčby“. Sám jsem se s mnoha takovými případy setkal a zkušenosti exorcistů a kněží zabývající se modlitbami za rozvázání to potvrzují. Speciální skupinu pak tvoří léčitelé a „divotvůrci“, kteří ke svému působení používají magické předměty (kyvadélka, virgule a imitace církevních předmětů – voda, kadidlo apod.) a talismany. Zde se jedná opět o modloslužebné praktiky, protože jako křesťané věříme, že ochrana před zlem nespočívá v předmětu, ale v osobě a moci Boha (Ježíše Krista), který všechny mocnosti zla přemohl svou smrtí na kříži a svým vzkříšením.
Mnoho lidí bývá tímto zaskočeno – říkají si: „No, co je na tom, když to pomáhá…“ A to je v podstatě strategie zlého, který za „funkčnost“ skrývá svou ideologii a manipulaci.
Zvlášť aktuální je v dnešní době otázka homeopatie. Nutno dodat, že se nejedná o alternativní „léčiva“, které by byly založeny na medicínských základech, ale na způsobech přípravy dotýkajících se starých magických okultních příprav „kouzelných“ nápojů – ani zde nechci polemizovat s jejich účinností, ale s tím, jak dokážou se svými „uživateli“ v konečné fázi naložit.

Okultní praktiky jakéhokoliv charakteru jsou čistě záležitostí Zlého ducha, a jako takové se (až na nepatrné vyjímky mimořádné Boží ochrany) spolehlivě stávají branou vstupu ďábla do života člověka. A v podstatě nezáleží na tom, jestli se člověk k okultismu dostal ze své vůle, ze zvědavosti, nebo se „jen náhodou“ připletl a okamžitě „neutekl“. Boží Nepřítel nerespektuje svobodu člověka a je ochoten použít jakoukoliv záminku, jen aby se do jeho života dostal a mohl tam „působit“. Jak to potom dopadá trefně shrnuje staré české přísloví: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.“

Pokračování příště...

Sdílet

Komentáře

LudmilaLáz díky za důležitý text týkající se okultismu, magie, homeopatie. Ono celý článek je důležitý, ale tento s dovolením dávám k dospozici na svůj profil FB. L

rob No jasně :) Jen ať to slouží...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio