P. Robert Bergman

No problem... aneb zpověď v normálu

15. 6. 2008 7:43
Nedávno jsem měl jeden rozhovor, kdy mi jeden člověk řekl: „Zpověď? No problem. Přijdu, vyznám, odpuštěno.“ Nejprve jsem si řekl: „Dobrý to je. Bohu díky za to, že to tak funguje.“

Zatím ve všech čtrnácti článcích, které jsem zde o svátosti smíření napsal, jsem se zkusil zamýšlet nad nějakým aspektem zpovědi, který může být nějakým zdrojem problémů (příprava, vyznání, pohled kněze, forma...). A teď, když už myslím, že by bylo dobré celou sérii zakončit, jsem si uvědomil, že existují i lidé, kteří se svátostí smíření žádný problém nemají. A přitom k ní přistupují zodpovědně a zrale. Možná to může znít neuvěřitelně, ale je to tak.

Je dobré a užitečné, když člověk vnímá zpověď jako prostor setkání s odpouštějícím Bohem a neklopýtá o problémy, které by mu toto setkání zbytečně znepříjemňovaly. Na životní cestě víry je veliká posila a povzbuzení – a to už vůbec nemluvím o milostech, které Bůh tímto způsobem člověku nabízí.

Nicméně i zde existuje jedno úskalí, o kterém je dobré vědět. My, lidé, máme úžasnou „zvykací“ schopnost. Dokážeme si na hodně věcí zvyknout. Zvykli jsme si, že máme dostatek jídla, na majetek, na elektřinu, na počítače a na mnohé další „vymoženosti civilizace“. V duchovní oblasti jsme si rychle zvykli na svobodu vyznání víry (žádní příslušníci StB nás nehlídají a nepíšou si, když jdeme do kostela, aby nám to při vhodné příležitosti „zavařili“), hodně lidí si zvyklo na to, že mají „svého“ kněze, zvykli jsme si na to, že máme mši svatou... Jen tak na okraj: existovala jedna taková výzva, která bývala pověšená v kostelech v sakristii – „Sicut prima, sicut ultima, sicut unica.“ – česky: „Jako první, jako poslední, jako jediná“, a vztahovala se na slavení Eucharistie. Jejím cílem bylo motivovat člověka, aby největší slavnost, jaké se zde na světě můžeme zúčastnit, prožil opravdu naplno. Riziko zevšednění mše útočí asi na každého.

Určitě už tušíte kam tím mířím. Když může zevšednět mše, může zevšednět i svátost smíření. Narozdíl ode mše to není tak snadné - pravděpodobně proto, že vyznáváme hříchy, které zasahují do hlubiny naší osobnosti a našeho sebepojetí. Ale možné to je. Jenže já bych zde nechtěl ani tak rozebírat možné symptomy tohoto jevu, ani připomínat, jak je to nežádoucí. Chtěl bych se pokusit o něco jiného – totiž nabídnout možnost, která pomůže, aby svátost smíření nezevšedněla.

Každý člověk se někdy divil. Překvapení mohou být různá – nečekaná, šokující, alarmující, příjemná... Možná mi namítnete – ale copak je zpověď překvapením? Víme jak probíhá, „jak se to dělá“... Jaképak překvapení – spíš je dobře, když žádná „překvápka“ nejsou. A přesto...

Myslím si, že je praktické, aby se člověk při každé zpovědi nechal znovu a znovu fascinovat velikostí Božího milosrdenství a velkorysostí jeho odpuštění. Odpuštění hříchů není něco, na co máme z titulu křesťanství nějaké „právo“. A už vůbec to není odměna za to, že na sebe člověk jde říct nějakému chlapovi (knězi) svoje hříchy. Odpuštění hříchů – to je fascinující projev Boží moci – i když jsou hříchy sebelehčí, i když je zpověď sebeformálnější, i když se zdá, že nejde o nic víc, než o běžnou (měsíční nebo roční) rutinu. Stále je to veliký dar a nabídka Boží milosti, která by v nás měla vzbuzovat dvě věci – v první řadě fascinaci Boží velikostí a velkorysostí – a v té druhé řadě – vděčnost. Jen vděčný člověk se může otevírat Dárci, jen vděčnému člověku dar nikdy nezevšední natolik, aby ho odmítl.

Zpovědní praxe byla v prvních několika stoletích jiná. Vyznání nebylo soukromé – hřích jednoho člověka přece zatěžuje celé společenství – tedy i Církev (která i když je svatá, je stále složena i z lidí dosud ne-svatých). Hříchy se tedy vyznávaly ve společenství Církve a ve společenství Církve také docházelo k jejich odpuštění. Ale to ještě není všechno – v jedné etapě dějin dokonce mohl každý člověk přijmout odpuštění hříchů pouze jednou (když tedy nepočítám křest...) JEDNOU !!!. Je pochopitelné, že si lidé tuto milost „šetřili“, ale také je pochopitelné, že když už nějaký křesťan k této svátosti přistoupil, spadly všechny masky a přetvářka a že s hlubokou upřímností vpustil Boha a jeho milost do hlubin svého života a srdce – do všech myšlenek, vnitřních hnutí, slov, skutků, záměrů, vztahů... prostě do celého svého života. A že odpuštění, které onen obrácený hříšník zakusil bylo veliké. Fascinující. Jako v té výzvě – „Sicut prima, sicut ultima, sicut unica.“

Praxe udílení svátosti smíření se od těch dob hodně změnila – např. díky iroskotské misi, ale to už není podstatné. Podstatné je, že podobnou věc a velikost Boží nabídky odpuštění můžeme zakoušet při každé zpovědi – ať už je jakákoliv... Jestli je pro křesťany zpověď „nuda, nuda, šeď, šeď“, pak je to známka, že něco přecejen není v pořádku.

Co na závěr popřát jiného, než to, abyste se nechali při Vašich svátostech smíření uchvacovat velikostí Božího odpuštění? Ať Vám v tom Pán žehná. A chvíle očištění od překážek mezi námi a Bohem ať jsou pro Vás co nejkrásnější a nejplodnější.

Nechte se fascinovat... Stojí to za to. :)

Sdílet

Komentáře

Vendula Krůlová Ty jo, diky moc, ze jsem na tvoje clanky mohla narazit. Mam tady v cizine problem se zpovedi, aj asi nejak v sobe moc resim, co si druzi mysli, ac o tom to jasne vubec neni, ale opravdu diky za takovy cteni, hned me ta jednoduchost a pritom hlubokost slov zasahla na tom sparvnem miste a jen me podporila v tom, co nejdrive ke zpovedi pristoupit, diky moc, V.

Lenochod Díky. JO a je to krásný článek i ty ostatní

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio