P. Robert Bergman

Malá ryba, velká ryba... aneb rozlišování při zpovědi

13. 5. 2008 13:28
Není ryba, jako ryba, říkal mi jednou jeden kamarád rybář (nevím, jak na to přišel, protože nikdy jsem neviděl, že by nějakou chytil). A jako přátelé Boží musíme uznat, že to platí i o hříchu. Není hřích jako hřích. Proč potřebujeme rozlišovat je asi všem jasné – ve svátosti smíření je kajícník povinen vyznat všechny těžké hříchy. S těžkým hříchem pak také člověk nemůže přistoupit k přijetí Eucharistie. Jenže jak těžký hřích rozlišit od lehkého? Na ryby stačí většinou pravítko, ale co s hříchy?

Z jistého úhlu pohledu je možné říct, že hříchy jsou závažné všechny – ne ze svých následků, ale ze své podstaty – všechny jsou totiž namířeny proti Bohu. Jsou to skutky ve kterých máme účast na zlu vzpoury vůči Bohu a oddělujeme se jimi od Boží lásky. Nicméně život není černobílý a mezi černou a bílou existuje nepřeberně mnoho odstínů šedi – podobně jako v oblasti hříchů. Některé se blíží svou závažností k opravdovému zlu vzpoury proti Bohu a některé zase k obyčejné lidské slabosti, se kterou má Ježíš Kristus, jak píše autor listu Židům, soucit. Dokonce jsou i hříchy, u kterých není na první pohled jasné, jsou-li blíž jednomu, nebo druhému pólu.

Mnoho lidí se v posuzování hříchu řídí svým „citem“. Jestli svědomí „hryže“ málo, pak je to hřích lehký, pokud „hryže“ hodně, je těžký. Tento způsob rozlišování je rychlý a jednoduchý – člověk nemusí moc přemýšlet – proto ho také velká část křesťanů využívá. Ale je dobré vědět, že má i svá úskalí. Můžeme použít příklad. V článku „Hryže, hryže, hryže... aneb lítost u zpovědi“ jsem uváděl příklad Pepíčka, který „čmajzne v sámošce čokoládu“. Takový Pepíček – malý to křesťan – začíná o své činnosti přemýšlet: „Tak a mam hřích. Ukradl jsem čokoládu. Jestli se to někdo dozví – no z toho bude průšvih. Přijdou domů, poví to rodičům, těm se to líbit moc nebude, přijdou tresty... A ještě ke všemu je to hřích – a hřích přímo proti desateru. To je špatné... velmi špatné...“ A začne svůj hřích prožívat v celé své tragičnosti, až ho nakonec výčitky doženou ke zpovědi. Jenže, když se na Pepíčkův příklad podíváme trochu z nadhledu – je Pepíčkova krádež skutečně těžkým hříchem? On ji tak vnímá... a vřele bych mu to doporučil ve svátosti smíření vyznat – naučí tím svědomí, že krádež je hřích (dobrá zkušenost zvlášť pro budoucí politiky a podnikatele :). Ale z objektivního hlediska to těžký hřích není.

Jak tedy rozlišovat? Přiznám se, že nejsem velkým zastáncem mechanické aplikace katechizmových pouček. V mnoha případech je považuji za příliš zjednodušující, než aby mohly být použity v životě, který až zas tak jednoduchý nebývá. Ale jedna z těch katechismových pouček se dá použít dobře:

„Těžký hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího řádu ve vážné věci.“

Tuto větu můžeme rozdělit na čtyři části: vědomé, dobrovolné, přestoupení Božího řádu, vážná věc. Aby byl nějaký skutek těžkým hříchem, musí být splněny všechny čtyři části. Zkusím se u nich jednotlivě chvilku pozastavit.

Těžký hřích musí být vědomý. Není to jako s tajnými policejními radary ve městech, které jsou zašité za nějakým rohem a hlídají, jak jezdí auta rychle. Případného závodníka vyfotí a za pár dní po jízdě ho v poštovní schránce čeká doporučený dopis s fotkou a složenkou… Má-li být nějaký hřích označen jako těžký, musí si člověk uvědomovat, že jeho jednání je zlé – že je hříchem. Vyjímkou může být pouze zaviněná nevědomost – třeba když někdo usedne za volant bez autoškoly a řidičáku... Myslím, že není potřeba rozvádět možné důsledky – „já nevěděl, že brzda je to šlapátko veprostřed“ je velmi chabá omluva pro způsobenou škodu.

Dobrovolnost je také nutná součást těžkého hříchu. Je-li nějaké jednání nedobrovolné, nemůže být těžkým hříchem. Při přípravách jsem uváděl biřmovancům krutý, ale výmluvný příklad – ochránci domácích mazlíčků jistě prominou :) Když skočím z dvoumetrové zídky, pod kterou se rozprostírá krásný zelený pěstěný trávník – není to nic špatného (tedy pokud nejsem dřevo a můj spis na chirurgii nezabírá půlku kartotéky). No jo, ale co když si to přesně na původně prázdné místo chystaného dopadu vyrazí nějaký domácí mazlíček, třeba v tomto případě kočička? Nechci nikoho zatěžovat detaily, ale pravděpodobnost, že kočička „rozchodí“ dopad osmdesátikilového člověka ze dvou metrů je celkem mizivá... Nepěkná zkušenost, uznávám. Ale i přes svou nepěknost není kočičí úraz mou vinou, ani hříchem – protože pokud skočím, již nemůžu ovlivnit gravitaci, která za několik málo okamžiků způsobí jisté nepříjemnosti – i když bych samozřejmě chtěl. :) Kočička je v tomto případě pouze teoretický nástroj mého příkladu – nic proti těmto živočichům nemám – i když nepatří mezi má oblíbená... Dramatičtější filmový příklad můžeme vidět v legendárním westernu „Tenkrát na západě“...

Přestoupení Božího řádu bychom mohli pojmenovat také přestoupením Božího zákona, nebo přikázání. Ale myslím, že Boží řád – tedy zákonitosti, kterou Bůh vložil i do stvoření – i stvoření samotnému (v podobě zákona a přikázání) je daleko vhodnější a širší obrat – minimálně nezpřítomňuje obraz Boha, který pořád něco přikazuje a nebo zakazuje, ale přitom zůstává autoritou tím, že ukazuje, že je to On, kdo dobrý řád světu a lidem dává.

A nakonec je tu „závažnost věci“. Ta, přiznávám, může být posuzována dost subjektivně a individuálně. Je to proto, že si člověk nemusí uvědomit všechny rozměry a důsledky svého jednání. Zvlášť zde se ukazují dva extrémy náhledu – na jedné straně „všechno je velký hřích“ aplikované na maličkosti a na straně druhé „to je dobrý“ aplikované na skutečně závažné věci. Oba extrémy jsou špatné – jeden vede ke skrupulozitě (přecitlivělé svědomí) a druhý k svědomí necitlivému vůči hříchu. Proto, aby člověk mohl dobře rozlišit závažnost svého jednání potřebuje být zralý, mít jisté zkušenosti a hlavně – dobře formované svědomí, které mu jasně ukáže závažnost a možné důsledky konkrétního činu. Možná že zde pomůže jeden příklad – když někdo „zazdí“ nedělní mši vlastní vinou (nechce se, fotbálek, postýlka...) tak je to klasifikováno jako těžký hřích. Ale proč? Copak je to tak závažné? Nebýt v neděli v konkrétní hodinu na konkrétním místě (kostel)? To samozřejmě ne. Ale skutečnost, že člověk-křesťan si za celý týden – zvlášť v den, který je Bohu zasvěcen – nenajde hodinu času, aby spolu s církví (společenstvím) chválil Boha, tak to už alarmující je – a závažné pro jeho duši taky. Vědomé a dobrovolné odsunutí Boha na vedlejší kolej je závažným činem, který je potřeba řešit – proto, aby mohl takový křesťan přistoupit k přijetí Eucharistie, měl by očistit své srdce ve svátosti smíření. Většinou v rozlišování závažnosti pomůže nadhled jiné osoby – mně se osvědčil nadhled mého zpovědníka, se kterým jsem případné nejasnosti naprosto otevřeně řešil.

Pro to, aby některý hřích byl těžký, musí být splněny všechny čtyři podmínky(!). Jistě uznáte, že takové rozlišování je daleko náročnější na přemýšlení, ale že je také daleko přesnější a konkrétnější, než jen nějaký pocit. Možná ještě jedna celkem praktická věc k závěru – není dobré rozlišovat mezi lehkým a těžkým hříchem proto, aby člověk věděl, „kam až může zajít“. Z vlastní zkušenosti vím - člověk, který začíná tím, že se smiřuje s hříchem lehkým, pravidelně končí nepěkně zasekaný v hříších těžkých. Gravitace působí i v duchovní sféře, a tak se daleko snáze „padá“, než „povstává“... Ale to už je život.

Jak už jsem psal – a jak asi každý ví – ve svátosti smíření je nutné vyznat všechny těžké hříchy. Doporučuje se (a k tomu se moc připojuji) vyznávat i hříchy lehké. Ne proto, že je to nutné, ale proto, že to očišťuje a formuje svědomí, a v neposlední řadě také proto, že má člověk jistotu jejich odpuštění. Asi každý, kdo absolvoval důkladnou a milosti-plnou svátost smíření zažil krásné vědomí a pocit očištění ode všech hříchu. A to stojí za to.

Přeji vám, aby vám Pán dal Ducha Svatého, který vás povede v rozlišování i v přijímání jednoho z největších a nejmocnějších jeho darů – odpuštění. :)

Sdílet

Komentáře

Domi Tak to jsem ráda, že nejsem úplně mimo :o) Už jsem nad tím přemýšlela, že jsem to až do teďka nijak neřešila, říkala jsem si, no, snad těžký hříchy neděláš, a ve zpovědi jsem vyznávala všechno, k myšlence "řešit L/T hřích" mě navela kamarádka - konvertitka, protože dřív pro mě znamenal těžký hřích, hřích přímo proti jednomu přikázání z desatera, tak to vidím, že se "našprtám" pravidla na rozlišování velkých a malých ryb ;o)
Díky moc za všechny články o zpovědi, jsou super! :o)

MLML Protože se Vaše články krásně čtou a velmi upřímně Vás obdivuji, chtěl bych Vás poprosit - neuvažovatl jste někdy o napsání něčeho podobného na téma odpustků. Myslím vysvětlit přesně na příkladech co to je časný hřích, co to je modlitba na úmysl Svatého otce a jak může vypadat atd. Myslím, že by to mnoha lidem pomohlo. A děkuju za Vaše psaní.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio