To bude zase horor... aneb příprava na zpověď

Nevím jak vám, ale mě se tato věta ze slavného filmu o rodině Homolkových před zpovědí celkem spolehlivě jednu dobu vybavovala. A když už jsem o svátosti smíření začal psát, tak jsem si řekl, že bych mohl pokračovat. Třeba to někomu v lecčems pomůže – a přinejhorším to může sloužit jako odstrašující příklad typu: „Tak takhle teda ne.“

Většina lidí se na zpověď moc nepřipravuje. Prostě jde, sedne si (klekne si), zapátrá ve své paměti, jaké to tedy mívá obvykle hříchy, lehce je aktualizuje, vzpomene si, co mu náhodou utkvělo od poslední zpovědi v paměti, zaobalí je a pak je vyklopí (promiňte: vyzná). Taky způsob… A nemohu říct, že bych s tím neměl vlastní zkušenosti… Ale otázkou zůstává, jestli je to způsob jediný a jestli je dobrý.

Proč se na zpověď připravovat? Další trauma, další náraz na realitu vlastní slabosti? Další nervy? Zbytečné nervy? Copak tohle Bůh pro můj život chce, abych se utápěl v přemýšlení o svých hříších? Ne, ne, ne… Od toho raději dál. A já, jako kajícník i jako zpovědník musím říct: Souhlasím. Nejde o trauma, nejde o nervy, nejde o hrabání se ve svých hříších.

Jednou přišel do zpovědnice člověk, s knězem udělali znamení kříže a on s ledovým klidem pronesl: „Jako obvykle, pane faráři.“ Co na to říct? Z mnoha rozhovorů s lidmi a samozřejmě i ze své praxe hříšníka musím uznat, přiznat, doznat a vyznat – ano, naše hříchy se většinou opakují. Asi každý člověk má svůj repertoár. A docela chápu, že přestože je opakování matkou moudrosti, vyznávat stále stejné hříchy dokola je nejenom nuda, ale také zátěž. Jenže co se s tím dá dělat? Chodit ke zpovědi jednou do roka, aby se to neopakovalo alespoň moc často? Nebo nad sebou zlomit hůl a říct si, že už stejně lepší nebudu, tak nemá cenu to vyznávat? Nebo si svoje hříchy napsat na papírek a používat ho při každé zpovědi – kdyby se nechal zalaminovat, tak by vydržel i zpocené ruce nervózního kajícníka – i několik let? Je pravda, že tohle by ušetřilo spoustu času na přípravě. Ještě jeden způsob mě napadá, samozřejmě teoreticky, střídat kněze. Když budu mít čtyři kněze a budu chodit se svým repertoárem ke zpovědi každých půl roku (nebo jak bývá v některých krajích zvykem „VV“ = Vánoce-Velikonoce), tak je vlastně na dva roky problém vyřešen. To ne, to už by bylo moc… Zkusím se vrátit k tématu přípravy.

Příprava ke svátosti smíření není zopakování si repertoáru vlastních hříchů ani znovuprožívání nepříjemných chvil, kdy jsem ve svém vztahu k Bohu, k druhým lidem nebo k sobě nějak selhal. Vůbec ne – a jestli by tohle měla být příprava, pak by možná bylo užitečnější se jí obloukem vyhnout, protože by v člověku vzbuzovala pravý opak toho, co má Bůh ve svátosti smíření pro něj připraveno.

Příprava ke svátosti smíření, jak ji vidím já, vyplývá ze samé podstaty svátosti smíření. Mohu si najít chvilku k modlitbě, o které vím, že v ní budu mít klid a hlavně – že v ní nebudu sám. Že tam bude právě můj Bůh, který mě ke smíření se sebou zve. Ne Bůh, který mě posuzuje, ne Bůh, který mi chce dokázat, jak jsem hříšný, ne Bůh, který by se vyžíval v poukazování na slabost člověka. Ale Bůh, který mě zve k tomu, aby mi (stejně tak jako už tolikrát) projevil lásku v nabídce odpuštění hříchů.

Proto je modlitba přípravy ke svátosti smíření v první řadě záležitost chvály a děkování Boží štědrosti – za všechny dary, které jsme dostali. Svatý Ignác z Loyoly, který rozvinul myšlenku systematického zpytování svědomí (omlouvám se za ten složitý a trochu zastaralý termín), ve své knížce Duchovní cvičení napsal, že nejprve má člověk vzdát díky za přijatá dobrodiní… Ale jak to? Já se přece připravuji ke zpovědi, ne? Ano. Jenže z povahy hříchu člověk není schopen unést svou slabost, pokud nebude hledět na Boží milosrdenství. Stručně a lapidárně řečeno: „Bez něj je to marné…“

Poté, co člověk vzdá Bohu díky za všechny dary, se teprve může podívat na svůj život (případně na dobu od poslední svátosti smíření) a pokusit se rozlišit, co tam není v pořádku. Co ublížilo vztahu s Bohem, čím ublížil druhým lidem nebo sám sobě. Je praktické si to napsat – nejen proto, aby člověk náhodou na něco nezapomněl (na velký hřích se dá zapomenout těžko), ale hlavně proto, že potom při svátosti smíření bude moct daleko lépe v klidu prožívat Boží odpuštění.

Zde je ale potřeba dát pozor na jednu věc – a to na smysl celé přípravy. Proč to vlastně dělám? Hledám na sobě chyby a hříchy? Ne… Hledám všechno, co do mého života nepatřilo a nepatří, všechno, co mi brání prožívat můj život naplno, všechno, co mě odděluje od vnímání Boží lásky… A hledám to proto, abych – a to je možná to úplně nejdůležitější – abych to všechno vložil do rukou svého milujícího a milosrdného Boha. To je nejdůležitější bod přípravy na svátost smíření. Touha po setkání s Bohem, který mě rozváže z mého hříchu.

Při přípravě je možné použít tzv. zpovědní zrcadlo – ale to s sebou nese hned tři úskalí. To první je, že člověk začne vnímat hřích pouze jako přestoupení nějakého přikázání (nebo bodu zrcadla). To druhé – svádí k mechanickému použití a člověk se pak přestává Boha ptát a dialogicky s Bohem sdílet svůj život (i své životní slabosti a selhání). A to třetí – žádné zrcadlo není dokonalé, není tam úplně všechno, a pak se člověk může zpovídat z toho, že „nelaskavě hleděl na bližního svého“ a zamlčí, že třeba vytuneloval firmu (to jsem opravdu ve zpovědních zrcadlech ještě nepotkal – a že jsem jich už pár viděl).

Jak se celá taková příprava dělá? To je celkem jednoduché – jakkoliv. Je to modlitba a záleží přece na každém člověku, jak svou modlitbu před Boží Tváří prožívá. Nebudu se tedy rozepisovat o konkrétních způsobech. Jeden můžete nalézt v jedné z následujících kapitol.

V neposlední řadě je příprava ke zpovědi prostor, kde se člověk může modlit za lidi, kterým třeba ublížil a za svého zpovědníka (snad to není jedna a tatáž osoba). V přípravě je také dobré v klidu a v pohodě vzbudit lítost, která je ke svátosti smíření bytostně nutná.

S pohledem na napsaný text přiznávám, že jestli čtenáře od přípravy na zpověď neodradí tohle, tak pak snad už nic. Bohu díky. Kéž v našich přípravách prožíváme krásné chvíle, kdy přestože zakoušíme svůj hřích a svou slabost, nikdy nezakusíme Boží odsouzení a to, že bychom ve své slabosti byli od Boha opuštěni – ať se otvíráme uzdravující Boží milosti.