P. Robert Bergman

Pravý Bůh... aneb komu se zpovídáme.

23. 4. 2008 6:07
Předchozí články se vám líbily – Bohu díky za to – a tak jsem si řekl, proč ještě nepokračovat. O svátosti smíření jsem toho tu už napsal hafo (tohle je tuším osmý článek), spoustu zkušeností z pozice hříšníka i zpovědníka, ale pořád myslím, že to nejdůležitější tu bylo vždy jen naznačeno.

Jistě znáte přísloví: „Řekni mi co čteš a já ti řeknu, kdo jsi.“ No, upřímně, koho se učitelky ve snaze přimět své poslušné žáčky k povinné literatuře nepokusily nalákat na podobné chytáky? Jenže my si to přísloví můžeme lehce poupravit – a nejen že neztratí svou pravdivost, ale naopak – získá aktuálnost a inspiraci pro duchovní život. Když mluvím s lidmi o modlitbě občas jim navrhuji: „Řekni mi jak se modlíš a já ti řeknu, jakého máš Boha.“ A asi už tušíte, že tam chci nějak zamontovat tu zpověď – ono by se totiž také dalo říct – „Řekni mi, jak se zpovídáš, a já ti řeknu, jakého máš Boha.“

A ono to platí. Bystřejší zpovědník po několika málo minutách dokáže vidět, jakého Boha člověk vyznává. Určitě tento Boží dar nedostal kvůli tomu, aby hříšníka napravil a vnutil mu představu svou, ale proto, aby dokázal citlivě odpovídat na styl, tempo i potřeby člověka, který se jde s Bohem smířit. Samozřejmě Bůh je jen jeden –v Trojici – ale každý z nás se na něj díváme skrze jiné zkušenosti, které nás v životě potkaly. (Už vidím ty komentáře některých uživatelů Signálů, kteří budou zase tvrdit, že jsem heretik, protože říkám něco, co se jim jistě nebude líbit a bude bořit jejich zdánlivou jistotu absolutního náhledu na Boha. Ale to je fuk – risknu to :)

Nemáme totiž apriorní (přímé) poznání Boha – nevidíme ho, neslyšíme ho... – a proto Boha poznáváme světlem svého rozumu – přesněji řečeno skrze naši víru. Věřit v Boha ale neznamená pouze uznat (poznat) jeho existenci, ale odpovědět na jeho pozvání ke vztahu. (Proto také o víře vyznáváme, že je to dar.) Jenže mnohé naše lidské zkušenosti, zvláště ty negativní, dokážou naši představu Boha natolik zkreslit a poničit, že člověk už nemá poznání pravého Boha, ale pouze jeho karikatury. A těchto karikatur existuje celá řada. O některých bych se chtěl dneska zastavit.

Asi nejhorší karikaturou, která může člověka postihnout je představa Boha, jako trestajícího soudce, který člověku neodpustí žádný prohřešek. Tato představa bývá velmi často spojována s požadavkem mechanického dodržování zákona. Někdo představuje Boha jako přísného policajta a účetního, který s notýskem počítá naše přestupky proti zákonu a jednou... pozor... jednou nám všechno přesně spočítá... do puntíku. Ale my víme, že takový Bůh prostě NENÍ. Když chtěl apoštol Filip po Ježíšovi, aby mu ukázal Otce, Ježíš mu řekl: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ A jak jedná Ježíš? Uzdravuje nemocné, hlásá Boží království, ukazuje, co lidskému životu dává smysl. Odpouští hříchy, sytí hladové, vyhání démony a osvobozuje lidi z moci zla. Dokonce i přivede k životu několik dní zemřelého člověka, aby ukázal že má moc i nad smrtí. Když se podíváme na Ježíše, vidíme, jak jedná náš Bůh.

Další nepříjemnou představou je Bůh výkonu. „Musíte makat, abyste došli spásy.“ „Nebe si musíte pěkně zasloužit.“ „Kdo nesplní zákon, do nebe ani nos nestrčí.“ Ale my víme, že takový náš Bůh také není. Ježíš nepřišel člověka soudit, ale dát mu život. A v Pavlových listech jasně čteme, že spása je Boží dar, ne tedy „odměna za práci člověka“. To bychom pak Boha ani Ježíšovu oběť vlastně ani nepotřebovali. Jenom my lidé se někdy chováme tak, jako bychom si spásu mohli zasloužit vlastními silami. Jenže to Bohu díky nejde. Protože bychom asi neměli jako hříšníci téměř žádnou šanci... Samozřejmě, že na naší spáse musíme s Bohem spolupracovat – bez nás to prostě nepůjde, to je víc než jasné. Ale Bůh nás nesoudí podle podaného výkonu. Sv. Jan od Kříže řekl nádhernou větu: „Po naší smrti budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali.“ Mimochodem sám Ježíš nabízel obtíženým občerstvení a „břemeno, které netíží“ (protože má být neseno z lásky), nikoliv bič k znásobení jejich výkonu.

Druhým extrémem je pak pohled na Boha jako na hodného, bezzubého a hloupoučkého dědečka na obláčku. Jak se s úsměvem říkalo o některých učitelích – nepomůže, neuškodí. No má to vůbec cenu se chodit zpovídat? Vždyť on mi to stejně nakonec všechno odpustí, stačí trochu zaškemrat, udělat radost tím, že ho občas přijdu navštívit a potěšit v jeho samotě... Ale takový náš Bůh také není. Je to Bůh Izraele, Bůh zástupů, který pro svůj lid vykonal a stále koná veliké činy. Je to Pán – který má vládu nad vším stvořením. Bůh moudrý, který vidí do našich srdcí. Bůh, který tím, že se sklání k nám, hříšným lidem, neukazuje svoji slabost, ale naopak – svou sílu... a také svou lásku. On nás ke svému štěstí nepotřebuje – přiznejme si to – my potřebujeme Jeho. Bytostně ho potřebujeme. Protože jak říká Ježíš – On je cesta, pravda a život. Už si nemusíme pokládat otázku, za je lepší život s Bohem nebo bez Boha – my víme, že bez Boha žádný život není – ani ten náš – tím méně život duchovní.

Náš Bůh, je veliký a je přítomen všude. Je spravedlivý i milosrdný. Je dobrý a věrný svému slovu. Je blízký člověku,
přebývá i v jeho srdci. Dokáže soucítit s námi slabými ale zároveň má dost síly, aby nás z naší slabosti pozvedal. Nenávidí hřích, ale hříšníka miluje. Sv. Tomáš Akvinský řekl: „Boha můžeme urazit jen tím, že ubližujeme sami sobě. On nás totiž miluje.“

Když přistupujeme ke svátosti smíření, přistupujeme právě k takovému Bohu, jakého nám ukazuje Ježíš. Přistupujeme k Ježíšovi, který na sebe vzal náš hřích, ne proto, aby nám za něj vynadal, nebo nám ho vyčítal, ale aby nás našeho hříchu zbavil. V podstatě můžeme s trochou nadsázky říct, že hřích člověka, byť by byl sebehorší, nebo sebenepříjemnější, jeli s lítostí a pokorou odevzdáván Božímu milosrdenství je skutečností, pro kterou právě přišel Ježíš na svět. Tedy ne tragédie, ale požehnání. Ne vítězství zla a hříchu, ale vítězství dobra a Boha.

Klíčem většinou bývá osobní pocit (a vědomí) člověka – „co ve mně vzbuzuje Bůh?“ Jestli je to nějaká forma strachu (pozor – strach není totožný s respektem – úctou, ta je naopak ctností), nebo nezájmu, něco není OK. Je dobré si jednou za čas udělat „revizi“ a položit si otázku: „Jaký je můj Bůh? Je to Bůh, jakého mi představuje Ježíš v evangeliích a ve svém životě?“ A v případě, že si s tím nedokážete poradit sami, nebojte se popovídat si o tom s vaším zpovědníkem, nebo s nějakým jiným křesťanem, který svůj život s Bohem žije.

Jak tak pročítám ten dnešní článek, tak si říkám, jestli to vůbec mám zveřejňovat. Je to opravdu velmi hutné a obsažné téma, a já jsem zde mnohé věci jen naznačil. Snad to Bůh doplní. Případně se nebojte ptát :) Kohokoliv, kdo vám může dát dobré a kvalitní odpovědi, které vás povedou k Bohu. (Otevřeně píšu, že když se budete ptát některých „integristů“, budete vnímat z Boha velikou hrůzu – to, jestli je to správná cesta, už přenechávám na vašem uvážení). Kdybyste si chtěli něco o karikaturách Boha počíst, vřele doporučuju knížku K. Frielingsdorfa: Falešné představy Boha... (vydalo Karmelitánské nakladatelství 1995) nebo navštívit JUMP – tam už pochopíte :)

A tenhle článek bych chtěl zakončit tím nejkrásnějším a nejhlubším, co je v Bibli o Bohu – O NAŠEM BOHU – napsáno: „Bůh je láska“... K takovému Bohu přistupujeme s vyznáním našich vin...

Sdílet

Komentáře

rob No, já bych to s tím trestajícím milujícím Otcem možná formuloval jinak, ale v podtatě to vidíme oba stejně. :) Naprosto souhlasím s nevtěstnáváním Boha do našich představ - upřímně - my se tomu stejně nevyhneme - protože jsme lidé - ale je krásné vědět, že "Deus semper maior" - Bůh je vždy větší...

jarkao Moc díky za článek i diskuzi, obojí mne posunulo dál, díky.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio