Nechce se, nechce... aneb krize ve zpovědi

Kdopak to nikdy nezažil? Vzpomínám na jednoho kněze-spirituála, který nás doprovázel teologickým konviktem v Litoměřicích, který měl jedno úsloví: „Nechce se nám, ale chceme...“ A s nefalšovanou radostí nám je vykládal třeba ráno v kapli před modlitbami (nevím, v jaké formě jste ráno vy, ale my rozhodně nebyli...), nebo právě před svátostí smíření. Přes úsměvnost je ale v tom úsloví obsažena veliká duchovní pravda. Inu, byl to spirituál.

Myslím, že krize ve zpovědi se dají rozdělit na dva druhy – krize hříchová a krize obecná.

Nejprve pár slov o té první. Typická krize hříchová je způsobena hříchem. Jak jinak, že? :) Hříchem, který je buď tak veliký, nebo tak „citlivý“, že se mu nějak nechce ven. A jakoby mrška tušil, že ve zpovědi bude muset, tak se snaží kormidlovat svého nositele kamkoliv jinam, jen ne ke svátosti smíření. A nositel pak dělá všechno možné i nemožné, jen aby nenadešla ta obávaná chvíle, kdy se svého hříšku zbaví vyznáním. Schválně to podávám trochu humorně, ale ruku na srdce, kdo to nikdy nezažil? Ono je to docela nepříjemné, protože to člověku jednak brání prožívání života s Bohem „naplno“ a je to strašák, který dokáže hodně rychle schladit jakkoliv dobrou náladu a přesunout člověka do depresivna. Vzpomínám na zpovídání na setkání v Táboře – jednou jsme s jedním člověkem skončili svátost smíření (samozřejmě úspěšně :) a nikdo další nešel, přestože tam čekalo dalších asi šest lidí. I na dálku (přestože nevynikám ostrozrakem) jsem poznal, že se jakoby předbíhají – ale dozadu: „Ne jen běž ty... tys tu byl první, ale já to nemám připravený, hlavně už někdo jděte... Mě se ještě nechce. “ No, kdybych s nima tak nesoucítil, tak bych se docela dobře bavil. Rozhodl jsem se tedy, trochu jim pomoct. Šel jsem tam, a uspořádali jsme hitparádu: „Kdo se bojí nejvíc.“ No a když pak dotyčná osůbka s největším strachem byla demaskována, tak jsme šli stranou a začali jsme si jen tak povídat. Co bych popisoval – ani ne za deset minut vlítla mezi ty váhající – rozzářená a osvobozená ze svých hříchů. Bohu díky za to. Jenže tohle jde udělat v Táboře-Klokotech...

Co dělat s hříchovou krizí? Asi nejlepší věc, která se osvědčila mě – nepřemýšlet a jednat. Prostě jít ke zpovědi rovnou. A neschovávat si „perličku“ až na konec vyznání, ale říct to jako první. A bude klid. Čím je krize hlubší (čím víc se nechce), tím míň čekat. Čekání a přemílání (kromě toho, že vede ke kamuflování) zvětšuje nechuť a působí trápení, které je v podstatě zbytečné. Jenže když „ono se nechce“... Jediná cesta – zapnout vůli – a jedem... V tomhle případě může strašně moc pomoct zpovědník. Už jenom tím, že člověk že neomdlí, že ho nezmlátí, nepokouše, že se nepohorší... To je veliká pomoc. Když už tady popisuju co dělat a nedělat, poradím vám jednu věc, která vám může v takových případech pomoct. Když už si někdo opravdu neví rady, jak takový nějaký nevyznatelný hřích vyznat – je dobré využít pomoc zpovědníka. O pomoc se žádá různými způsoby – asi nejčastější SOS-formulka zní: „Mám hřích a nevím jak ho vyznat. Nejde mi to. Pomož(te) mi s tím.“ Pokud tohle člověk nezneužívá na kdejakou „čokoládu čmajznutou v sámošce“, zkušený kněz dokáže celkem rychle člověka „navést“ a formou rozhovoru (pozor – ne vyzvídání) kajícníkovi pomoct.

Druhá krize – krize obecná – není většinou tak dynamická, jako ta první. Člověka prostě jednoho dne přestane zpovídání se jakoby bavit. Nepociťuje to jako nutnou součást duchovního života. Nechá se ukolébat monotónností vyznání stále se opakujících hříchů, a jakoby si začne říkat – „byl jsem s tím, budu i bez toho“. Jak asi tušíte, tato krize je daleko nebezpečnější. Může to být dílo Božího nepřítele – zhnusit nám setkání s odpouštějícím Otcem (protože ví, že nás tato setkání posvěcují a on na nás pak už tolik nemůže), ale také to může být Boží záměr proto, aby člověk prohloubil svůj svátostný život (protože ho to posune v duchovním životě „o několik levelů“ dopředu. Jenže jak zjistit, kdo za tím stojí? Není to jednoduché, a proto zde nebudu psát žádný nástin možného řešení. Nejlepší rada, kterou bych v tuto chvíli asi mohl dát, je poradit se se zpovědníkem. Otevřít před ním svoje srdce, mluvit o svém životě, pocitech, modlitbě – prostě o celém prožívání víry. Zkušený zpovědník dokáže původce identifikovat a dobře poradit, co dál.

Oba typy krizí mohou skončit dost nešťastně – člověk je nemusí rozdýchat za „zabalí“ to. Přestane chodit ke svátostem, pak už i do kostela... a jeho srdce se od Boha vzdaluje. Bůh dokáže naštěstí i takovým lidem pomoct, ale natolik respektuje lidskou svobodu, že nikdy nejde proti vůli...

Ale, a to je možná ještě důležitější – oba typy krizí mohou také skončit šťastně. Slovo krize pochází z řeckého krisis, které v češtině znamená soud, posouzení, přeneseně pak křižovatka. Krize, a to neplatí pouze u zpovědních, je okamžik, kdy se dostaneme ve svém životě na křižovatku a musíme volit. Kromě špatných cest existují ale i cesty dobré, které člověka vedou na jeho životní cestě k cílům. A na cestě k cíli člověk musí některými křižovatkami prostě projít. Jinak to nejde. Útěchou nám může být skutečnost, že i když v krizi nepociťujeme ani útěchu, ani Boží blízkost, tak nám je Bůh možná daleko blíže, než když jsme OK.

Tak, co na závěr? Nebudu vám přát, abyste se všem krizím vyhli (to může jen člověk, který nepostupuje), ale moc vám přeju, aby vám byl Bůh ve vašich krizích nablízku a abyste zvláště ve zpovědních krizích potkávali dobré průvodce (třeba i zpovědníky), kteří vás bezpečně provedou na cestě za Pánem.