P. Robert Bergman

Mystérium... aneb co se děje při zpovědi

26. 4. 2008 21:18
Na první pohled naprosto zbytečná otázka. „Jdu ke zpovědi, řeknu tam ty svoje hříchy, kněz mi řekne, že mam všechno dělat jinak, pak zamumlá něco divnýho, udělá nade mnou kříž, a mam zas měsíc klid.“ Ano, i takhle je možné vnímat svátost smíření, ale... :) Co se vlastně děje při zpovědi? Bude to chtít trochu teologie...

Jsme lidé. Jsme stvořeni k tomu, abychom byli dobří. Když Bůh stvořil prvního člověka, jak říká Písmo, viděl, že je to dobré. Ale člověk po své první vzpouře proti Bohu v prvotním hříchu zjistil, že Bohu se dá říkat nejenom „ano“, ale také „ne“. (...nešlo o jablko :) Tím poprvé zneužil dar svobody, který mu byl od Boha svěřen, a místo, aby Boha miloval, tak ho svým hříchem odmítl. Není divu, že se to na něm náležitě podepsalo – další hříchy ve světě, přirozená náklonnost ke zlému, omezené poznání, narušená harmonie (rozum, cit a vůle)... a ještě další, které určitě všichni známe z Katechismu.

Člověk, je tedy tvor dobrý, ale hříšný – je slabý a padá v oblasti svého vztahu k Bohu svými hříchy. V kontrastu s lidskou slabostí můžeme pozorovat veliký projev Boží lásky – místo toho, aby Bůh lidstvo odvrhnul, jako pokolení nevěrné (jak nazývá hříšný lid Písmo) a jediným úkonem své vůle zahladil lidskou existenci – tak posílá svého Syna – ne aby svět odsoudil a ukázal mu jak je trestuhodný, ale aby svět, nás hříšné lidi, zachránil. Ježíš nám přinesl veliké poselství Božího milosrdenství a Boží trpělivosti s lidmi. To je zpovědní mystérium... Tajemství...

Bůh moc dobře ví, že nikdo – nikdo není spravedlivý. Moc dobře vidí do našich srdcí a vidí všechny naše nevěrnosti, hříchy a selhání. Vidí všechny naše pády, naši nelásku a naše „ne“ vůči Němu. Ale také v nás vidí své dílo – své děti – a svůj obraz, který do nás při stvoření vložil, který jsme „znečistili“ a poškodili, ale nezničili. A také, daleko více než my sami, ví, jak moc potřebujeme od všeho zla očistit. První veliký dar očištění – to je křest. Základ všech svátostí, který odpouští dědičnou vinu i všechny osobní hříchy a vytváří pevný vztah člověka s Ježíšem Kristem a s jeho církví – který trvá navždy.

Ale jakoby to bylo málo – lidem to nestačí. A tak Bůh, který vede k odpouštění na nás ukazuje, jak je velkorysý a odpouští nám dál – ne jednou, ne třikrát, ne sedmkrát, ale sedasedmdesátkrát (v jazyce Bible je toto číslo symbolem naprosté plnosti a neomezenosti...) Bůh nám nabízí možnost znovu vztah se sebou obnovovat a očišťovat.

A ustanovil k tomu svátost, při které on nás smiřuje se sebou. Nejsme to my, kdo se očišťujeme ze svého hříchu – je to On, který nás z našich hříchů očišťuje. Jak řekli farizeové Ježíšovi (pravdu, kterou si v tu chvíli asi vůbec neuvědomili): „Hříchy může odpouštět jenom Bůh.“ Je to náš Bůh, který podstoupil utrpení kříže, ne proto, aby nám dokázal, jaký je borec, a že je daleko lepší, spravedlivější a dokonalejší, než my – ale za nás, aby nás k sobě z našeho hříchu a slabosti pozvedl.

Aby jeho láska, konkrétně v jeho projevu milosrdenství a odpuštění, byla pro nás lidi viditelná a použitelná, daroval člověku další velikou milost – možnost odpuštění hříchu – skrze člověka. Dal svým apoštolům moc zprostředkovat Boží odpuštění. Nástupci apoštolů – biskupové přesně tuto moc (tzv. jurisdikci) předávají kněžím. Bůh dává podíl na svém milosrdenství člověku. Díky tomu dokážeme poznat pokoru služebníka – velikost a nezaslouženost vzácného daru...

Můžeme tedy přicházet ke kněžím, a oni nám mohou zprostředkovat Boží odpuštění. Jednou mi při náboženství jeden žáček položil otázku, kterou známe možná všichni: „Proč musíme chodit ke zpovědi, proč vyznávat své hříchy před knězem, když je Bůh tak mocný, že nám může odpustit i bez zpovědi?“ No, co na to odpovědět? Většinou bývají takoví nepříjemní tazatelé umlčeni frázemi typu „Bůh to tak chtěl“, nebo „jinak to nejde“. Je to pravda, ale nejsou to odpovědi – otázka zněla: „Proč...“ A tak jsem tak stál před tímhle dotazem, přemýšlel jsem nad tím a uvědomoval jsem si, že tazatelem není pouze to dítko, ale že i já sám chci odpověď na tuhle otázku znát.
Nakonec jsem na to přišel. „OK“, řekl jsem, „když uděláš hřích a budeš ho moc upřímně litovat, odpustí Ti Bůh?“ Odpověděl: „Ano.“ A zeptal jsem se: „A jak to poznáš? Přestaneš mít výčitky? Uslyšíš nějaký hlas z nebe? Uvidíš znamení na nebi, nebo aspoň na stropě?“ V tu chvíli jsem si i já uvědomil, co to znamená definice svátosti jako „viditelného působení neviditelné milosti“. Boží odpuštění, byť konkrétního, ale duchovního charakteru, já můžu ve svátosti smíření – zakusit, slyšet a vidět. A to je jistota, že mi Bůh odpouští. Úleva a radost ze znovuobnovení Boží milosti v srdci člověka je z veliké části způsobená právě tím, že člověk zakouší jistotu (viditelného) znamení Boží milosti.

Nevím, jestli jste se někdy zaposlouchali do věty, kterou říká kněz, na vrcholu zpovědi. Je nádherná.

„Bůh, Otec veškerého milosrdenství,
smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět
a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha;
ať ti skrze tuto službu církve
odpustí hříchy
a naplní tě pokojem.
Uděluji ti rozhřešení
ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“

Myslím, že stojí za to se nad tímto krásným trojičním vyznáním čas od času zamyslet a nechat ho v srdci probudit opravdovou vděčnost.

Snad pro vás nebyl tenhle článek moc nudný. Příště se zkusím polepšit :)
Ať vám Pán žehná...

Sdílet

Komentáře

Dzamila whow! Tak to těch 10 let s radostí přežiju:)Jen tak dááál...

jarkao konečně mám odpověď pro přátele křesťany - nekatolíky, díky!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio