Básničky... aneb forma zpovědi

„Naposledy jsem byl(a) u zpovědi před X. týdny. Od té doby jsem se dopustil(a) těchto hříchů.“ Stručně vyjmenovat hříchy. A na závěr: „Toto jsou mé hříchy, lituji jich a prosím o rozhřešení.“ Nebo: „Všech svých hříchů lituji a slibuji, že se polepším.“

Mnoho z nás prošlo podobným školením, když jsme se v mladším školním věku připravovali na první svaté přijímání. Katecheté, katechetky, nebo pan farář věnovali veliké úsilí, aby nás podobné veledůležité formulky naučili. A upřímně, je to praktické. Kněz nemusí zbytečně mařit čas vyzvídáním, jestli dítko spáchané hříchy stihlo v posledním měsíci, nebo v celém roce, ví, že je na zpověď řádně připraveno a že lituje svých hříchů... Omyl. Vlastně tři až čtyři omyly najednou.

První omyl – poslední svátost smíření. Je pravda, že období od poslední zpovědi je praktické vědět. Jinak se dá vést zpovědní rozhovor s člověkem, který ke svátosti smíření chodí relativně pravidelně a často, jinak s člověkem, který se ke zpovědi odhodlal třeba po dvacetileté pauze. Kajícníci to na čele napsáno většinou nemají a ze samotného vyznání se to dá poznat pouze v případě, že kněz kajícníka dobře zná. Zažil jsem člověka, který vyznal asi dva-tři hříchy – které se daly považovat za všední – jestli to dokonce hříchy vůbec byly – a na dotaz kdypak byl naposled u zpovědi mi dostalo odpovědi, že asi před svatbou (cca 30 let), ale že to prý nevadí, protože prý stejně žádné hříchy nemá... Nicméně samotný údaj, kdy byl člověk naposledy u svátosti smíření o daném člověku téměř nic neříká (aspoň tom smyslu, jestli byl u sv. smíření před čtyřmi nebo pěti týdny). Praktické je říct, nejen, kdyby byl člověk naposled u zpovědi, ale pokud kněz kajícníka nezná, také svůj rodinný stav a případně i povolání. A k tomu není potřeba používat nějakou naučenou formulku. Když přijde ke zpovědi muž ve středním věku a řekne, že naposledy byl u zpovědi třemi měsíci a od té doby, že vynechal pět nedělních mší – to by nemusela být až zas taková tragédie... kdyby třeba nezatloukl detail, že je kněz... Nebo řeholník... Ano, je to extrém, ale když se nad tím zamyslíte, můžete nalézt spoustu analogických situací... Uvádět tyto údaje není povinnost, ale investice do zpovědního rozhovoru, který pak může být danému kajícníkovi přizpůsoben.

Druhý omyl – když člověk řekne, že se „od poslední zpovědi dopustil těchto hříchů“, vůbec to neznamená, že se dopustil pouze těchto hříchů a už vůbec ne, že se na svátost smíření připravoval. (O přípravě jsem už něco málo psal v článku „To bude zase horor“) Spíš to znamená, že pan farář, který ho připravoval na první svaté přijímání preferoval tuhle formulku. Ta ale v sobě nese daleko větší riziko – už samotný úvod totiž naznačuje, že se bude jednat o seznam. A vnímat zpověď, jako přednesení seznamu hříchů? To není dobrá volba. Potom není až zas tak těžké pochopit, proč velká část lidí vnímá svátost smíření jako svátost sebeobžaloby. To už se pak rovnou dá říct: „Ták, pane faráři, nedodržel jsem tato přikázání: druhé občas, třetí jednou, páté malinko atakdále...“ ...a předříká (nebo přečte) seznam, jako v obchodě: „pět housek, dvacet deka šunky a dvě piva“. Ale o tomhle bych nemluvil ani jako o vyznání hříchů, ani jako o setkání s odpouštějícím Otcem.

Třetí omyl se týká lítosti. To, že člověk řekne, že hříchů lituje ještě nemusí znamenat, že jich opravdu lituje. A už vůbec to nemusí znamenat, že si uvědomuje, že litovat svých hříchů je nutné pro odpuštění. Tato větička a vlastně všechny ty básničky a naučené formulky se dají přednést, aniž by si člověk vůbec uvědomoval, co vlastně říká. Jedna formulka a jeden následný rozhovor mi utkvěl v paměti. Byl jsem ještě jáhen, když jsem slyšel novou formulku (samozřejmě ještě ne ve svátosti smíření :) „Slibuji, že se polepším.“ No, zajímalo by mě, jestli podobně zakončené vyznání v sobě obsahuje i případné porušení slibu od poslední zpovědi (o polepšení)... Nebo to ten člověk nemyslí vážně? To je v případě slibování Bohu také docela problém... A já si říkám, jestli je to důstojné člověka, aby říkal něco, za čím si nestojí a o čem vlastně ví, že to nemyslí vážně. A ještě ke všemu u tak krásné svátosti. A aby toho nebylo málo, tak Bohu...

A čtvrtý omyl? Ten tu vůbec přítomný být nemusí, ale někdy bývá. Už samá logika věci dá, že s básničkami přicházejí daleko více lidé, kteří to s vyznáním hříchů a s touhou po úplném odpuštění až zas tak vážně nemyslí. Formální zpověď? VV (Vánoce & Velikonoce)? Aby měl člověk klid? To je ten čtvrtý omyl. Ano je lepší přistoupit ke svátosti smíření, jak se říká „ze zbožnosti“ (i když to se zbožností – oddaností se Bohu – jako s darem Ducha Svatého nemá nic společného), než ke zpovědi nepřistupovat vůbec. Ale je to ideál, ke kterému nás Bůh zve? Je to vztah ke Kristu? Jako kdyby táta od rodiny přišel (pouze) dvakrát do roka domů, podíval by se na úřední dopisy, pozdravil ženu a děti, řekl jim, jak moc je miluje, najedl se a pak zase na půl roku zmizel... Dalo by se tomu říkat rodina? Manželství? Křesťanství?

Bůh nás nevolá k formalitám – náš Bůh není formální. Náš Bůh je Bůh živý, Bůh vztahu. Zve nás k daleko větším věcem, než jenom formálně si ulevit (ve svědomí). A Bohu díky za to, že smíme naši víru, náš život i naše vztahy prožívat naplno – na 100%. Bohu díky za to.

Ty formulky jsou celkem dobré pro děti. Učí se tím, co je důležité. Stejně jako se učí modlitbu „Otče náš“, mají ji v paměti, a pak celý život mohou rozjímat nad tím, jak je to hluboká modlitba, co v sobě všechno obsahuje a proč ji Ježíš své učedníky naučil. Je smutné, když dítě dospěje, a modlí se a zpovídá stále jako dítě – protože jeho víra nedospěla. Pak to není dětské, ale dětinské. Stávat se Božími dětmi – to se přece děje úplně jinak.

Nevím, jestli jsem rozebíráním tohoto tématu neodpověděl na nepoloženou otázku... Ale jak říká Jára Cimrman – není vždy důležité vědět, kudy cesta vede – někdy je důležitější vědět, kudy nevede. A tak vám přeji, aby vaše cesty nevedly k duchovním formalitám, ale aby směřovaly přímo k našemu nebeskému Otci :)