Sexualita samoty aneb problém masturbace

 

Další „objednávka“ :), další aktuální téma pro mladé křesťany, další oblast opředená různými fámami, další oblast, o níž není snadné otevřeně mluvit. Pojďme se spolu zamyslet nad tématem, které je pro mnoho lidí palčivou otázkou, která ovlivňuje jejich duchovní život.

 

Cílem tohoto článku není ani démonizovat, ani relativizovat, ani vysvětlit – ale „rozprostřít“ tento problém z různých úhlů pohledu a případně nastínit, co se s ním dá dělat.

 

V pohledu na masturbaci můžeme vidět dva extrémy. Jeden, který nám nabízí „svět“ je příliš uvolněný – říká, že masturbace není škodlivá, naopak, že přispívá k rozvoji osobnosti, že se jedná o něco naprosto žádoucího – přirovnává sexuální touhu k ostatním základním lidským potřebám jako je třeba jídlo, a její „soukromé vyžití“ považuje za naprosto přirozené. Následkem toho i někteří křesťané masturbaci za hřích mylně nepovažují, nevyznávají ji ve svátosti smíření a před Bohem i před svým svědomím se schovávají za „současný světový názor“. Jako typický (úsměvný) příklad bych uvedl známou scénu z českého filmu „Účastníci zájezdu“. Film celkem pěkný a scéna výstižná – myslím, že netřeba uvádět která... :)

Druhý extrém můžeme vidět v historii, kdy byla masturbace příliš démonizovaná – a pád v této oblasti byl vnímán skoro jako „expres jízdenka první třídy rovnou do pekelného ohně“. Pokud člověk v této oblasti chybil, byl považován za nečistého vyvrhele (je zajímavé, jak snadno je tento pohled přijatelný pro samotného hříšníka). Hlásaly se všemožné negativní zdravotní a duchovní účinky a spíš, než by byla nabídnuta pomocná ruka, dostalo se dotyčnému odsouzení.

Kde je pravda? Jak bychom se na masturbaci měli dívat my, křesťané – učedníci Ježíše Krista – v 21. století? Tak to je otázka, na kterou se pokusíme hledat odpověď. Katechismus (KKC) se o ní zmiňuje v jednom článku, ale já myslím, že je potřeba k němu ještě dva další – velmi příbuzné – přidat, protože se domnívám, že spolu bezprostředně souvisí.

 

2351 Chlípnost je nezřízená touha nebo bezuzdné vyžívání se ve smyslné rozkoši. Pohlavní rozkoš je mravně nezřízená, když se vyhledává pro ni samu, mimo jejího zaměření na plození a na životní spojení.

2352 Výrazem sebeukájení (masturbace) se míní vědomé vydráždění pohlavních orgánů s cílem zakoušet pohlavní rozkoš. „Jak učitelský úřad Církve, v linii stálé Tradice, tak i mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený.“ „Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoli důvodů mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu (zaměření).“ Vyhledává se v něm pohlavní rozkoš mimo „pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození.“

K vytvoření správného úsudku o mravní odpovědnosti jednotlivců a ke správné orientaci pastorální činnosti je třeba brát v úvahu citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických nebo sociálních činitelů, které oslabují, ne-li přímo zmenšují mravní provinění.

2354 Pornografie spočívá v tom, že se skutečné nebo předstírané pohlavní úkony odcizí intimitě partnerů, aby se záměrně ukazovaly třetím osobám. Pornografie uráží čistotu, protože znetvořuje manželský úkon, důvěrné darování jednoho manžela druhému. Těžce zraňuje důstojnost těch, kteří se k tomu propůjčí (herci, obchodníci, diváci), protože jeden se stává pro druhého předmětem nízké rozkoše a nedovoleného zisku. Jedny i druhé ponořuje do přeludu neskutečného světa. Je to těžký hřích. Občanské zákony mají výrobě a rozšiřování pornografického materiálu zabránit.

 

Tolik o problému katechismus...

 

Jaký může mít masturbace účel? Vypadá to jako velmi nešikovně položená otázka s evidentní odpovědí – nicméně odpověď na ní je poměrně důležitá. První odpověď, která se nám naskýtá je: „způsob realizace pohlavního života“ (zatím ponechme stranou jeho etický charakter). Odpověď správná, ale zdaleka ne jediná. Druhou odpovědí ale také může být „objevování vlastní sexuality“. Kulantně řečeno je to taková přirozená metoda typu: „pokus-omyl“. Primitivní, leč účinné – ostatně jako mnohé, co se zákonů stvoření týká. Třetí odpověď: „Způsob uvolnění psychického napětí“ a čtvrtá odpověď je: „Pokušení Božího nepřítele“.

 

Čtyři různé odpovědi, čtyři různé příčiny – které bývají propojeny a které také ukazují, že řešení není jednoduché. Pojďme se na ně podívat blíže.

1. „Způsob realizace pohlavního života.“ Už druhá kapitola první knihy Bible klade Bohu do úst konstatování: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ (Gn 2,18) Bůh stvořil člověka ke vztahu a svojí přirozeností směřuje do manželství – tedy i k manželskému prožívání všech darů, které od svého Boha přijal – a mezi ně patří i dar sexuality. Jenže co když člověk v manželství nežije? Co si má počít s tím darem, který je krásný a silný zároveň, s darem, jehož existenci nemůže ani sám před sebou, ani před Bohem popřít? V tomto smyslu lze rozlišit, že masturbace je jinak závažná v manželství – a jinak mimo manželství (rozuměj u člověka stavu svobodného). V manželství je dar sexuality určen k nejvyššímu vyjádření lásky a plodnosti, ale mimo manželství tento rozměr není (ne že by byl jiný smysl sexuality – nemá ani „komu“ maximální lásku vyjádřit ani prostředí pro zodpovědnou plodnost) – sexualita ale zůstává...

 

2. „Objevování vlastní sexuality.“ V průběhu zrání člověk objevuje své schopnosti a vlastnosti – nejprve schopnost ovládat vlastní tělo (jaká radost bývá z prvních krůčku dítěte – děťátko je stále těžší a těžší a zvlášť v pohledu rodičů přináší schopnost samopohybu (samonosnost:). Tato radost bývá velmi záhy vystřídána touhou, po objevení schopnosti rozumu, protože pohyb dítěte bez rozumu vede k riziku mnohých úrazů. Jak člověk zraje, objeví schopnost rozumu učit se velký objem pro hry a život naprosto nepotřebných věcí (škola), objeví, že není na světě sám středem vesmíru a že může také sám podřizovat své potřeby druhým lidem a druhé lidi také obdarovávat. Učí se nežít sám pro sebe, ale učí se darovat – stát se darem pro druhé. V období dospívání objevuje dar vlastní sexuality – tuto velikou a trochu tajemnou oblast, která je nositelkou velké a někdy až nezvládnutelné síly – která se dá využít nejen pro druhé, ale také pro sebe. A „hormonální bouře dospívání“ vede člověka, který je svou povahou zvídavý, k objevování tohoto zvláštního daru. Bohužel se o své sexualitě velmi často informuje ze zdrojů, které jej zahltí informacemi, které mohou jeho zdravý rozvoj těžce deformovat.

 

3. „Způsob k uvolnění psychického napětí.“ Psychologie tvrdí, že aktivní sexuální život uvolňuje vnitřní napětí – že je to takový „ventil“. Ano – je to jeden z „vedlejších produktů“, který do tohoto daru vložil Bůh. A člověk, který je někdy velkým vnitřním napětím sužován se může uchýlit k tomuto „ventilu“. Tím neospravedlňuji její mravní charakter, ale spíš přibližuji motivaci, která k němu vede – spíše jako polehčující okolnost. Člověk s velkým vnitřním napětím nejedná až zas tak moc svobodně, jak by chtěl a kdyby měl možnost volit jiný způsob, „jak jej ventilovat“, určitě by jej zvolil. Nevýhodou je, že masturbace má svůj „parazitní efekt“ – způsobuje pocity viny, které vnitřní napětí a úzkost ještě zvyšují. Tak se může člověk ocitnout v eskalujícím kolotoči, z něhož není snadné východisko.

 

4. „Pokušení Božího nepřítele“. V neposlední řadě může být motivací k masturbaci (jakožto k nezřízenému prožívání vlastní sexuality) pokušení Božího Nepřítele. Hřích to je a hřích způsobuje oddělení člověka od svého Boha – způsobuje překážku mezi člověkem a Bohem (ze strany člověka). A zde je dvojsečnost, která často uniká pozornosti – jedním rozměrem oddělení je vlastní hřích (to jde dobře vidět). Druhým rozměrem jsou pocity viny ze spáchaného hříchu. Tyto pocity způsobují veliké vnitřní zahanbení, které s sebou nese tendenci „skrýt se před svým Bohem“. A to je to, oč Božímu Nepříteli vlastně jde: místo aby se slabý člověk (který nemůže nehřešit) utekl ke zdroji milosrdenství, aby se před ním ještě schoval. Nepříteli je jedno, zda člověka oddělí od Boha těžkým hříchem, množstvím hříchů lehkých, nějakou katastrofou, do které ho uvrhne (viz např. kniha Job), nebo zvolí okliku – s pocity viny za hřích vnese do srdce člověka strach před Bohem – a pak hřích (který třeba nemusí být ani tak těžký) způsobí, že se člověk sám před svým Bohem skryje (jako Adam po prvním hříchu v ráji) a sám uzavře onen pramen Boží milosrdné lásky, která touží jeho hřích odpustit (zničit) svou mocí absolutního vítěze nad Zlem. Záludná a účinná zbraň Zlého – a je velmi praktické ji demaskovat a naučit se jí bránit. Součástí pokušení je také spoutanost tímto hříchem, který může vyrůst až v závislost. Závislost ubírá člověku svobodu... a to je problém.

 

V čem tedy spočívá škodlivost masturbace? V tomto odstavci nechci strašit – výrazy typu „jestli budeš masturbovat, půjdeš do pekla“ považuju za ubohé a s Bohem a spásou člověka nesouvisející. Přesto je dobré nezavírat oči o důsledcích s masturbací spojených. Především je to jednání, které je v rozporu s Božím stvořitelským záměrem lidské sexuality – místo odevzdávání se v lásce je využita „pro sebe“. Vede člověka k sebestřednosti – zesilují momenty, kdy se rozhoduje podle kritérií „příjemné/nepříjemné“ a ne „dobré/zlé“. Jedním z dalších vedlejších jevů masturbace totiž bývá přílišná orientace člověka na sebe sama. Uzavírá se do světa svých potřeb a své fantazie – do svého vysněného světa vlastního využívání své sexuality. Dalším škodlivým důsledkem (který bývá obvyklejší spíš u mužů) je otevření se pohledům na nezřízenou sexualitu v podobě pornografie – a tím i otevření se zotročujícímu Zlu, jehož je pornografický průmysl kvůli zvrácenému pohledu na člověka „věrným služebníkem“. A to nemluvím o tom, že nepravdivý a neskutečný obraz, který pornografie lidem předkládá, může způsobit, že si muž „vysní“ partnerku takových kvalit, jež jsou pro naprostou většinu žen v reálném světě naprosto nedosažitelné. Degraduje ženu na objekt, u něhož rozhoduje sexuální kvalita. Tedy – sám sebe ochudí o spokojenost „s tím, co je“.

Vedlejší škodlivý důsledek, kterému bývají vystaveny spíše ženy, spočívá v tom, že dlouhodobým zvykem masturbace mohou ztratit schopnost „uspokojení“ běžným způsobem – totiž plným přirozeným milostným spojením s mužem. Tak se masturbace může stát v manželství docela nepříjemnou komplikací, ovlivňující vzájemné obdarovávání se v lásce.

 

Když se křesťan snaží o čisté prožívání své sexuality, neměl by zapomenout na škodlivé vlivy, které mu v jeho snaze mohou bránit. Je velmi praktické si je pojmenovat, přiznat (případně vyznat) a snažit se o jejich eliminaci.

První škodlivý vliv je útěk do světa fantazie. Myslím, že tento vliv má o trochu větší vliv spíše na ženy (ne že by ho muži neznali). To, že žena sní o svém „princi“ je naprosto normální a přirozené – nicméně pokud tyto sny přesáhnou rámec čistoty, mohou znamenat velmi rušivou součást ve snaze o vnitřní čistotu. Ony myšlenky totiž „něco“ způsobují. Nezůstávají pouze na úrovni fantazií a rozumu, ale ovlivňují i chování těla, které začne produkovat hormony. Hormony pak způsobí i fyzické vzrušení těla a to je velmi obtížné – ne-li nemožné „se ctí“ zvládnout.

Varianta tohoto prvního škodlivého vlivu (tentokrát spíše u mužů) jsou pohledy. Muž je založen jako vizuální typ – a totéž, co žena prožívá na úrovni fantazie, začne prožívat muž, pokud si nedá pozor na své pohledy. Ty v něm odstartují erotické fantazie. Slyšel jsem jednu velmi krásnou myšlenku – ptali se jednoho kněze, jestli se jako kněz může podívat na ženu – on se usmál a řekl: „Podívat se může, ale nesmí „čumět“. Rozdíl je jasný – podívat se a poděkovat Bohu za to, že tvoří tak krásnou bytost jako je žena je něco jiného, než svýma očima onu krásnou bytost svlékat, představovat si její nahotu a rentgenovat ji víc, než bezpečnostní přístroje na letištích. Lidský mozek je velmi citlivý na tento druh podnětů a velmi dobře si je pamatuje – bohužel i tehdy, kdy by člověk na mnohé věci raději kvůli svému klidu zapomněl. Jak se má tedy muž dívat na ženu? Pravděpodobně nepomůže chtít na ženu navléct tmavé sárí nebo chodit se zavřenýma očima. Velmi zajímavou radu psal pro kněze papež Jan Pavel II. – volně parafrázováno: „kněží mohou (a mají) vidět v mladších ženách sestry a ve starších ženách matky – nikoliv potencionální partnerky.“ Platí to nejen pro kněze – ale pro každého muže, který usiluje o vnitřní čistotu srdce. Dokonce i pro manžela, který chce zůstat i ve svém srdci své ženě věrný.

Další škodlivým vlivem, který dokáže vlastní prožívání sexuality je přílišné zaobírání se sebou. Pokud člověk žije ve vztahové izolaci a neprožívá více přirozených a čistých vztahů, bude daleko náchylnější k tomuto typu hříchu. Přílišná zahleděnost do svého nitra vede k přecitlivělosti vůči svým potřebám a je docela dobře možné, že si člověk absenci přirozených vztahů bude nahrazovat (aniž by chtěl – nebo si to dokonce uvědomoval) útěkem do erotických fantazií. Žádný člověk není ostrov – říká se – a jak krásně to odpovídá biblickému: „Není dobře, aby byl člověk sám.“ My potřebujeme vztahy – potřebujeme zakoušet přijetí, potřebujeme se vzájemně konfrontovat. Velmi často jsou problémy v rovině sexuality pouze důsledky problémů ve vztazích.

Důležitou věcí v prožívání sexuality je také určitá vnitřní harmonie a přijetí vlastní sexuality. Zvlášť masturbace může rozjet „začarovaný kruh“, kdy z vnitřního napětí a nepřijetí „padne“ a to jeho sebepojetí ještě více poruší. Zvlášť u ženy, jejíž sebepřijetí je s jejím tělem provázáno více než u muže.

Jedním z mechanismů, které v masturbaci působí je ztotožnění. Ztotožnění sexuality s pojmem „hřích“ (jakoby sexualita nebyla Božím darem pro každého člověka – i pro toho, kdo s ní nějak bojuje) a vnímání vlastního těla jako nástroje hříchu. Je to podobně scestné, jako vidět v osobním autu zbraň. I když je možné auto jako zbraň použít – je to v první řadě dopravní prostředek – stejně tak – i když je možné skrze své tělo zhřešit – v první řadě je tělo člověka Božím stvořením a jak říká Písmo, chrámem Božím.

 

Co s „tím“? Toť otázka... A ne jednoduchá – jednak je každý člověk jiný (s jinými motivacemi) a pak také – tohle je spíše téma na duchovní rozhovor případně na svátost smíření, kde se o věcech dá svobodně mluvit. Ale přesto zkusím něco aspoň nastínit. Nejprve je nutné rozlišit, jaký je přístup člověka k tomuto vlastnímu hříchu. Opět tu máme dva extrémy (o kterých jsem psal už na začátku). Pokud je benevolentní, omlouvá si jej a myslí si, že se nic neděje a že tento způsob jednání je v souladu s Božím řádem, potřebuje zjistit, že není... A že pokud jej vědomě nevyznává ve svátosti smíření, že nejedná (kulantně řečeno) vůči Bohu ani vůči sobě fér. I přesto, že má toto „jablíčko potenciálně kyselou příchuť“ je potřeba do něj kousnout a svůj hřích ve svátosti smíření vyznat, bojovat s ním a snažit se s ním rozloučit. Zkušený zpovědník pomůže :).

 

Druhý extrém je daleko častější, a proto se jím budu zabývat víc. Hříšník se cítí zklamaný sám sebou, nečistý, slabý a bezmocný. Považuje svůj hřích za velmi ponižující a ve svátosti smíření by raději vyznával úkladné vraždy, než právě masturbaci. Své pády – často opakované nechce vyznávat, protože mu připadá, že si o něm kněz musí myslet „pěkné věci“ a naplno prožívá, jak je v oblasti sexuality sám slabý a zranitelný. Má pocit, jakoby šesté přikázání bylo ještě hodně, hodně před tím prvním... Prožívá veliké výčitky a pocity viny, které mu buď brání přijímat častěji svátost smíření (nebo vůbec) nebo jej ochromují v jeho životě víry – má pocit, že selhal, a že i kdyby žil jinak naprosto ctnostný a příkladný život – nebude to stejně k životu, protože spáchal „právě tento potupný“ hřích. Ze svého subjektivního pohledu má pocit, jako by Boha a svou víru zklamal, jakoby Bůh na něj zapomněl (v lepším případě) a nebo dokonce výčitky vůči Bohu, který tento hřích dopustil.

 

Návrhy na řešení tohoto problému bych rozvrhl do takových čtyř fází (díky, medicíno :). Prevence, první pomoc, léčba, chronické onemocnění.

 

Tak tedy prevence. Usilovat o vnitřní čistotu srdce. Církevní otcové tuto snahu nazývali „asketika“. Hlídat své myšlenky, své touhy, pohledy a tendence. Obecně platí, že čím dříve se povede hříšnou myšlenku odehnat – tím je to celé snazší. Když se jí člověk začne zaobírat, dá jí „zelenou“, je to těžší – a pokud dospěje do určitého bodu, není již návratu „se ctí“ – jo, člověk je tvor slabý. Je potřeba jisté obezřetnosti – a také síly vůle – protože bez ní to nejde. Kdo mě zná, ví, že rád používám citát jednoho mého kolegy: „Je to boj.“ Tak zde to platí také – možná dvojnásob. Je to boj se sebou samým, se svou porušenou přirozeností, s pokušením Božího nepřítele, s duchem světa, který vede ke konzumismu (i sexuality)... Je nutné systematicky rozlišit, kdy je největší dispozice k hříchu – pokud je velkým lákadlem večerní brouzdání po internetu, pak je nanejvýš praktické v podvečer vypnout počítač a jít se věnovat jiné činnosti. Pokud je lákadlem „mejdan s příliš širokými mantinely v pojetí sexuality“, pak je praktické se mu vyhnout. Pokud je lákadlem překročení hranice zdravé intimity se svou potencionální partnerkou/partnerem, které člověka vzruší víc, než je zdrávo, je potřeba tyto hranice dodržovat (jestli se jednou vezmete – nebojte – o nic nepřijdete – viz články: „Je sex darem i před manželstvím?“ zde na Signálech :). Jestli je prostorem pokušení nesprávné využití volného času je potřeba se něčím rozumným zaměstnat (jo, je to boj :)

Samozřejmostí pak je dobře vedený duchovní život – upřímná a živá modlitba jako rozhovor s Bohem, přijímání svátostí, četba Božího slova (je tam spousta úryvků, které v boji s pokušením velmi mocně pomáhají). Praktické je také duchovní doprovázení – v ideálním případě zralý kněz, před kterým člověk nebojí otevřít své srdce a o svých problémech s ním mluvit.

V případě bezprostředního ohrožení (pokušení) je praktické od tohoto pokušení a příležitosti prostě utéct. Sexualita je jediná oblast, jak říkali duchovní otcové, se kterou se nebojuje, ale před kterou se utíká. Moc nepomůže modlitba – ale lidské srdce potřebuje přesunout svou pozornost na něco jiného – práce, sport, rozhovor s druhým člověkem (samozřejmě na jiné téma:), je potřeba najít „něco“, v čem dokážeme nemyslet na pokušení. Možná je to těžké, ale jde to :) Kreativitě se meze nekladou. Jen je dobré dát pozor, aby se člověk od hříchu sexuality neutíkal ke hříchu jinému... Takže kreativitě se vlastně trochu meze kladou :) Ještě zmíním jednu „specifickou věc“ – pro některé ženy mohou být kritickými zdroji pokušení jisté fáze jejich cyklu – i to je dobré vědět a počítat s tím – ovlivnit to nejde, ale připravit se na to ano.

 

První pomoc. Pokud se stane (a ono se někdy stane – člověk je tvor slabý) že nevydrží bojovat a zhřeší – žádný konec světa, žádná apokalyptická katastrofa. Tím nejhorším, co může udělat je, že se před Bohem (ze studu, ze strachu, z vědomí vlastní slabosti) schová. Opravdu – naprosto nejhorší věc, která se v danou chvíli dá udělat. Ježíš řekl naprosto jasně: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ Ve chvíli nemoci potřebujeme lékaře – čím dřív, tím líp. Ve chvíli hříchu potřebujeme Boha, protože on jediný si dokáže s naším hříchem poradit. A proto je důležité, co nejdříve přijít před Boha (alespoň v srdci v modlitbě) a říct aspoň to jednoduché „Promiň mi to“. Bůh moc dobře zná slabost člověka, moc dobře zná slabost hříšníka – vždyť to byl On, kdo vdechl do Písma větu: „Duch je odhodlán, ale tělo je slabé.“ Je nanejvýš praktické, když neuděláme stejnou chybu jako Adam, a neschováme se před naším Bohem, který stejně ví, co člověk provedl – a nesvádíme to na druhé (jako ten Adam na Evu, Eva na hada, had to na nikoho svést nemohl, jinak by to taky udělal :), ale jasně a s pokorou před Bohem vlastní slabost přiznáme: „Bože, zhřešil jsem – prosím, odpusť mi.“ Tak už ani v hříchu člověk není sám, ale se svým Bohem, který touží odpustit a člověka z jeho hříchu vysvobodit a uzdravit. V rámci „první pomoci“ by měla také zaznít jedna věc. Pokušitel se snaží hříšníkovi „nakukat“ jednu záludnou myšlenku: „Ták – tos tomu dal/a. A všechno je v háji. Takovej velkej hřích. Teď už je jedno, jestli zhřešíš dvakrát, desetkrát, padesátkrát. Všechno je v háji.“ Takováto (a jiné podobné myšlenky) mají jediný účel – rozdrtit člověka v pocitech viny, sebelítosti a sebetrestání, znechutit mu další boj o vzácnou čistotu – a hlavně !!! oddělit jej od odpouštějícího a milosrdného Boha. A ono se to daří. Jednak mnoho lidí uzdravení (sv. smíření) odkládá (protože kdo by se na něco takovýho těšil, že?) a jednak mu do jeho mysli imputuje (vkládá) myšlenku, která je mylná – a totiž že je jedno, když člověk bude dál bojovat o svou čistotu, dál žít životem z víry. Jakoby jedním hříchem končil jeho vztah s Bohem. Ale to přece není pravda. Bůh nikdy nezavrhne toho, kdo k němu s lítostí přijde – byť by spáchal sebevětší hřích – on nám touží odpustit jako milující a milosrdný Otec. To je hodně rafinované pokušení – a troufnu si tvrdit, že tohle je hlavní kalibr hříchu člověka – masturbace (nebo jiné pokušení a hříchy) jsou jen pozlátkem – lacinou zástěrkou toho, aby člověk opustil svého Boha. A ono se to Bohu-žel docela daří. Vědět o lsti je ale dobrou cestou jak na ni nenaletět :)

Možná k tématu první pomoci ještě zkusím jednu radu – obnovit svůj křestní závazek (viz mé články o okultismu) ve kterém člověk řekne Bohu ANO a hříchu NE. To je silný a důležitý úkon víry. Dá se soukromě vyznávat i opakovaně a stejně tak, jako Bůh slyší naše ANO, tak zlo (démon) musí respektovat naše NE. Důsledné NE hříchu znamená, že má zlý duch „utrum“... Že je třeba nejen vyznávat, ale bojovat o to snad nemusím zdůrazňovat... Jednou, až budeme v náručí našeho Boha, tak řekneme Bohu naše ANO a zlu naše NE definitivně...

 

Léčba. Jak už jsem já napsal a Ježíš řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ Lékem na hřích je odpuštění a odpuštění nabízí Ježíš skrze svátost smíření. A jestli čekáte na to, že Vám tady napíšu nějakou jinou cestu, při které by nebylo nutné tento svůj hřích vyznat, tak se nedočkáte. Nejen proto, že jiná cesta není, ale hlavně proto, že tato cesta je od samotného Lékaře – a nad Něj není. Praktické rady můžete najít zde v mých článcích na Signálech o svátosti smíření (jak protivní mi byli vždy profesoři, co se odkazovali na své knížky – dobře mi tak :). Vím, že jich je hodně, ale už podle názvů může hledající celkem snadno zjistit, které by se ho tak mohly týkat (přinejhorším všechny:). Jen možná jedno speciální pokušení bych se tu pokusil demaskovat speciálně – je to myšlenka: „nejdřív se polepším a pak to srovnám s Bohem.“ Hloupost. Jednoznačně našeptávaná pýcha nám může radit, že se můžeme polepšit (uzdravit) bez Boha. Jednak tím popíráme to, co říká Ježíš (jakoby se nemocný se nejprve chtěl uzdravit, aby mohl pozvat na návštěvu lékaře) a jednak se tím uzavíráme do samospravedlnosti, která může vést k sebetrestání, sebevyloučení se z Boží blízkosti a ke všemu možnému – jen ne ke skutečnému uzdravení. Praktická rada – když zjistíš, že jsi nemocný, začni se léčit jak můžeš (první pomoc) a co nejdříve jdi k lékaři“. Přeloženo do náboženštiny: „Jestliže zhřešíš, tak si vem diář a telefon a už si na nejbližší dobu naplánuj návštěvu čistírny.“ Je to dobrý předpoklad, jak vést duchovní život navzdory lidské slabosti a hříšnosti. Zvlášť zde bych se věnoval pečlivému výběru zpovědníka (viz ty články).

Když už ke svátosti smíření člověk přistoupí – není úplně vyhráno. Oblast sexuality je přecejen velmi citlivá a intimní a tak se může rozum chtít schovat za různé fráze, které zakamuflují vyznání, aby to „nějak zaznělo“, ale rozhodně to „tak nevypadalo“. Jako s nejčastější jsem se setkal: „Jednal/a jsem nepočestně.“ Když jsem to ve svátosti smíření slyšel ve vyznání poprvé (podotýkám: jako kněz – a bylo to v mých prvních měsících zpovídání) – spáchal jsem drobné faux-pais – zeptal jsem se udiveně „Cože?“. (To samozřejmě běžně nedělám – maximálně se zeptám, chce-li o tom kterém problému kajícník mluvit a respektuji jeho odpověď.) Asi to kajícníkovi na klidu moc nepřidalo – ale mým úmyslem rozhodně nebylo rozpitvávat to, co kajícník nechce – prostě jsem si pod tímto slovem nedokázal představit žádný konkrétní hřích, protože slovo „počestnost“ se již dneska prostě v běžné mluvě nepoužívá. Když jsem pak zpozoroval rozpaky a z několika dalších náznaků jsem pochopil „o co jde“, svátost smíření pokračovala normálně. Pro tento hřích existuje mnoho označení – ano žádné z nich není příjemné – protože všechny znamenají „to“ nepříjemné – ale přece jen bych moc vybízel, abyste své hříchy nazývali pravými jmény (i přestože Vás třeba nezpovídám já :). Ono je to důležité – je to vyznání – před Bohem, který o hříchu ví, před knězem, který tam není pro to, aby Vás soudil nebo moralizoval a je to důležité i pro kajícníka, aby otevřel před Bohem své srdce. (O kněze se nebojte, pravděpodobně s ním vaše vyznání nesekne – leccos vydržíme :)

Někdy je také velmi praktická – kromě rozhřešení – také modlitba za uzdravení sexuality a modlitba za rozvázání z pout, které člověka v takových hříších znesvobodňují – konkrétně třeba za rozvázání z pout pornografie, nezřízené sexuality apod. Tuto modlitbu se může modlit každý kněz (z titulu svého svěcení). Myslím, že jsem o spoutanosti a modlitbě za rozvázání psal něco v článcích o okultismu. Tato modlitba neřeší problém – ale vrací člověku svobodu, kterou pro boj s hříchem bytostně potřebuje.

 

Chronické onemocnění. Každý má nějakou slabost, nějakou „Achillovu patu“. Pokud je to zrovna oblast sexuality – je to nepříjemné, je to těžké, ale nejde se této slabosti zbavit ze dne na den – i když by člověk moc a moc chtěl. To ale naprosto neznamená – a za tím si stojím – že tento člověk nemůže vést dobrý a plodný duchovní život. Tuším, že Raniero Cantalamessa v jedné knize uvedl, že jsou hříchy, ze kterých se člověk může uzdravit pouze tím, že z nich trpělivě a pokorně povstává po každém pádu a s důvěrou je svěřuje Pánovu milosrdenství. Neexistuje důvod, pro který by Pán zavrhl svého syna / svou dceru – ani kvůli jeho slabosti, ani kvůli jeho hříchu, ani kvůli jeho neschopnosti – prostě neexistuje. Ježíš nikdy neslíbil, že povedeme život bez pokušení a těžkostí, že budeme ve všem, na co sáhneme 100% úspěšní a že náš život nebude boj. Ale slíbil, že bude s námi po všechny dny našeho života, slíbil nám svého Svatého Ducha, slíbil nám, že pokud budeme prosit – dostaneme to. Slíbil nám odpouštět hříchy, slíbil nám, že pro nás připraví místo u svého Otce v jeho Království.

I s touto slabostí se dá žít život víry – a skrze povstávání z pádů kráčet za svým Bohem. Jsou hříchy a slabosti podstatně horší (i když se to zdá být neuvěřitelné) a pro Boha je problém pouze hřích nevyznaný a hřích bez lítosti...

 

Napadá mě toho ještě hafo, co napsat, ale už by to bylo moc dlouhé a bojím se, že pak by to už teprve nikdo nečetl. Snad to podstatné tu už je. Tak jen poslední dvě věci. První – tip na knihu „Sexualita v našem životě“ (http://www.ikarmel.cz/kniha/Sexualita-v-nasem-zivote-2-prepracovane-vydani_101028.html). Fakt výborná věc, ve které se i o problému masturbace můžete mnoho užitečného dočíst.

 

A poslední věc, vlastně takové povzbuzení – Deus semper maior. Bůh je vždy větší... i než lidské selhání a slabost.

Ať Vám Pán žehná.

R.

 

 

PS: Pod tímto článkem není prostor pro komentáře – ze dvou důvodů – první: zde, na Signálech, probíhala na toto téma bouřlivá diskuze v diskuzích :) a já bych ji nechtěl přesunout sem. Druhý důvod: je to přecejen pro mnoho lidí citlivé téma a nemyslím, že veřejná diskuze je právě to, co by jim mohlo pomoct.

 

KDYŽ BUDETE MÍT NĚJAKOU REAKCI NEBO DOTAZ – PIŠTE MI NA VZKAZY.

(Zkusím odpovědět. A když bude dotazů víc, třeba bude nějaké pokračování :)