Obluda obludná... aneb co pácháme (většinou) mimo zpověď

Chtěl bych už pomalu zakončit tuto sérii článků o svátosti smíření a jedním z posledních témat, které jsem tu ještě „nepitval“ je samotný hřích. Tento článek byl původně osnovou pro přednášku na jedněch exerciciích. Proto má trochu charakter bodů k přednesení – takové „výkřiky do tmy“. Pokoušel jsem se to sice nějak upravit, ale bojím se, že se mi to moc nepodařilo. A jak jsem tak upravoval a promazával, tak jsem si řekl, že když budu pokračovat stejným tempem, tak z toho nezbude nic. Proto riskuji a dávám to sem tak, jak to je :) Nezlobte se na mě, když zde naleznete některé myšlenky už obsažené v těch minulých článcích – tento text je prostě skoro o dva roky starší...

„Ke zpovědi se nechodíme vypovídat, ale vyzpovídat – ze hříchů – z našich hříchů“, říkával jeden starý moudrý kněz. A měl pravdu. Jenže abychom dokázali před Bohem svůj hřích vyznat je důležité nejprve vědět, co to vlastně hřích je.

Když se řekne hřích, tak se naprosté většině křesťanů vybaví přestoupení zákona. No, je to pravda, i když takové vnímání hříchu by spíše patřilo do doby starozákonní. Ale budiž. Když se ale na hřích podíváme očima nového zákona (očima křesťanství), tak možná budeme překvapeni množstvím dalších pohledů – v podstatě na totéž.

Kdyby hřích byl pouhé přestoupení zákona, tak by zdaleka nebyl tak závažnou skutečností, jakou víme, že je.
Když se řekne zákon, tak si drtivá většina lidí vybaví desatero, církevní přikázání, církevní právo, ale málokdo si už vybaví princip, který stojí za tím vším. Když se Ježíše zeptali, jaké přikázání je v zákoně největší, odpověděl: „Miluj Boha nade všechno a bližního jako sebe.“ Této větě se někdy říká přikázání lásky – nechápu, jak mohl někdo dát tato dvě slova takhle vedle sebe... láska nejde přikázat. Spíše povolání k lásce…

V Ježíšově „povolání k lásce“ vidíme tři roviny vztahů – k sobě, k druhým a k Bohu. A v těchto třech oblastech nalezneme všechny možné i nemožné hříchy. Když mluvíme o hříchu, tak se vůbec nemusíme ptát, jaký zákon (přikázání) jsme to přestoupili, ale spíš jaký vztah jsme narušili.

Hřích je kontakt...
Hřích z jiného zorného úhlu. Představme si takovou velikou hlubokou ale hustou bahnitou louži.
A člověk, čím víc v tom bahnu chodí, a hraje si s ním rukama (to bavívá malé děti) a patlá se, strká si ho do kapes, ochutnává ho... Takový člověk je prostě za chvilku celý od bahna. Pozor – malý detail: „Člověk se bahnem nestane, ale je od bahna umazaný.“ A jestli nechce do konce života vypadat jako p...... (domácí živočich s podobnou zálibou:), tak se prostě musí umýt.
Analogicky můžeme vidět hříšnost člověka. Kdykoli se člověk dotkne zla, „ušpiní“ od něj svou duši, protože kontakt se zlem člověka poznamenává. A čím víc je člověk špinavý, tím větší práci dá jeho očištění. Technicky řečeno... je potřeba oddělit člověka a bahno. Hříšníka a hřích.
Kdo má víc práce při zpovědi a zbavování se hříchu – hříšník, nebo kněz? Ježíš Kristus, samozřejmě...

Hřích je rána...
Komu se vlastně člověk ublíží hříchem? Hřích v první řadě neublíží Bohu, ale svému autorovi. Podívejme se na marnotratného syna (Lk 15), podívejme se na naše vlastní hříchy... Člověk sám je nejvíce zraněn tím, že se sám sebe oddělí od životodárného pramene Boží milosti. Kvůli tomuto už ani nepotřebuje žádný vnější trest, protože trestem za hřích je zákonitě hřích samotný. Asi všichni víme, jak takové zranění srdce dokáže bolet... Srdce se brání... výčitkami svědomí a touhou po očistě a uzdravení.
V druhé řadě hřích zraní naše bližní. Pokud někomu ublížím (např. ukřivdím), ten dotyčný si to bude asi velmi dlouho pamatovat a i když mi to odpustí (jakože nemusí) tak ho to bude v jeho srdci dlouho bolet.
A ve třetí řadě to ublíží Bohu – Jak jednou napsal sv. Tomáš Akvinský: „Boha můžeme urazit jen tím, že ubližujeme sami sobě. On nás totiž miluje.“
Ale to ještě není všechno. Ublíží také církvi. „Jak to? Vždyť je to přece MŮJ hřích,“ mohl by si kdokoliv říct. „Já si ho vyřeším s Bohem sám...“ Ale hřích, byť by byl nejtajnější a nejsoukromější, tak není jenom naše soukromá záležitost. Před Bohem tvoříme společenství a hřích jednoho poškozuje i druhé. Můžeme si to představit na dalším pěkném obraze. Když si stoupne několik lidí do řady, chytnou se za ruce a všichni poběží stejným směrem. Když jeden z nich upadne, a ostatní se ho nemohou pustit (pouto vztahu)... vážně to nezbrzdí i ostatní?
Hřích nás prostě zraňuje. Nás, naše blízké, Boha, Církev…

Hřích je překážka...
Hřích má (bohužel) velkou moc – má moc oddělit nás od Boha. Je to překážka v naší cestě za Bohem. Ne ze strany Boha, že by se na nás Bůh nějak naštval, nebo se urazil, ale je to překážka, která nám brání svobodně přijít za Bohem a čerpat od něho jeho milost. To je velká moc. A důsledky mohou být pro život katastrofální.
NAŠTĚSTÍ – hřích je překážkou pro nás, a ne pro Boha.

Představme si: když si mezi sebe a Boha postavíme bednu plnou nějakého smetí a hnusných věcí... tak my jsme na jedné straně a nedostaneme se dál, dokud tuto bednu nezničíme. Ale Bůh nestojí na druhé straně a nesměje se nám, jací jsme to moulové a packalové, ale posílá nám své posly, aby nám s tou bednou pomohli – kněze, zpovědníky a nepřestává nás volat: „Vyhoďte to smetí, smiřte se…“

Jsme pouze slabí a nedokonalí lidé – a naše slabost se projevuje právě hříchem. Nemůžeme nehřešit. Ať budeme dělat co budeme dělat, tak hřích prostě bude mít v našem životě nějaký ten prostor. Ať chceme, nebo ne. Když bychom si namlouvali, že jsme dokonalí, tak jsme podvodníci. Ježíšův kříž (oběť na kříži) a vzkříšení nám ale jasně ukazuje, že Ježíš má vládu nade vším... nad smrtí, nad zlem, tedy i nad hříchem. Budeme-li se tedy nacházet v Ježíšově blízkosti, tak přes všechny naše pády a selhání nemusí (a nemá) mít hřích a zlo v našem životě poslední slovo.
Existuje taková krásná modlitba: „Ježíši, předávám Ti vládu nad svým hříchem...“

Stejně tak, jako nás neodpuštěný a neuzdravený hřích může od Boha oddělit, tak nás odpuštěný a uzdravený hřích může pevněji připoutat k Bohu. Viz Marie Magdaléna, sv. Pavel a mnoho velkých svatých „hříšníků“.
Pavel říká zvláštní větu: „A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost“ (Řím 5,20).
Je to tragédie zla, že se snaží působit a zabíjet a skrze to vstupuje Ježíš a dokáže zlo proměnit v dobro.

Ještě jedna důležitá věc by tu měla zaznít, když se zde zamýšlíme nad hříchem. Mohlo by se zdát, že duchovní život je v podstatě boj s hříchem, ale to je omyl. Duchovní život je životní cesta s Bohem a boj s hříchem je jedna důležitá, ale nikoli jediná její součást. Nepomůže nám, když budeme zuby nehty zápasit s hříchem - pokud nebudeme naplňovat náš život dalšími mnoha dobry, kterými jej naplnit můžeme. Jednou jsem potkal jednoho člověka, který tak zoufale zápasil s vlastními hříchy... velmi pečlivý, důsledný, silný, výkonný… ale místo aby měl oči upřené na všechny zúčastněné – na Boha, na své bližní i na sebe, tak se koukal jen aby se on sám náhodou do ničeho nenamočil. Pohled sobce. Proto hledejme v životě dobro - pro Boha, pro naše bližní - a nemusíme se bát, že náš hřích nedorazí… Dorazí, ale o to usilovněji můžeme hledat dobro. Máme velikou šanci, že Bůh nakonec náš hřích ze života vytlačí.