Zlatý stránky... aneb jak najít dobrého zpovědníka

Tak, a teď narazím. Kde vzít dobrého zpovědníka? Čekáte, že vám na tohle odpovím? Vážně... Tak jestli ano, tak raději hned přestaňte číst. Vážně čekáte, že vám tady napíšu nějakou zázračnou emailovou adresu nebo telefonní číslo, které bedlivě sledují ti nejlepší zpovědníci v ČR, nebo EU? Jejda... Bohužel... – nejsem Zlaté stránky. :) Ale zkusím se spolu s vámi zamyslet, podle čeho se dá dobrý zpovědník hledat.

Moc dobře si pamatuju na jednu „školu šokem“, kterou nám provedl jeden nejmenovaný profesor na KTF. Mimochodem – hodně vyhledávaný kněz – duchovní doprovázející – který mě shodou okolností v mém útlém novorozeneckém věku pokřtil (aniž by samozřejmě tušil, co se z toho za čtvrt století vyklube :) Uváděl nás do „hodegetiky“ (nauky o duchovním doprovázení). Zadal nám úkol – domácí písemnou práci (ty jsme milovali, co bych povídal...) – měli jsme napsat, jakého bychom si představovali ideálního zpovědníka. Jaké vlastnosti by mít měl, jaké by mít neměl, co všechno by měl umět, znát, chápat, jak by měl umět naslouchat, jak by měl být citlivý v přístupu i pevný a jasný v řeči, atakdáleatakdále. A zadal, že to musí mít dvě stránky a dal nám úplně volnou ruku „vyřádit se“. Tak jsem se vyřádil. Popsal jsem celé dvě stránky a vykreslil jsem si toho kněze – no jedna báseň. Když se po týdnu naplnil čas, a měli jsme práci odevzdat, pořád se nějak neměl k tomu, aby si to od nás vybral – a když už jsme mu to chtěli na konci hodiny opravdu vnutit (no, lehce přeháním – asi to znáte :), tak se na nás šibalsky usmál a řekl nám: „Milánkové, chcete se stát kněžíma? Tak si ten seznam laskavě vemte a až se stanete kněžíma, tak si ho jednou za čas přečtěte, abyste věděli, co od vás lidi očekávaj...“ Dobrá škola. Fakt. Jenže takového zpovědníka, jakého jsem si vybásnil – toho by nedokázal naklonovat ani dr. Frankenstein.

Základní otázkou je, co od zpovědi člověk očekává. Jestli chce „pouze“ vysypat hříchy, rozhřešení a ven, pak vlastně až zas tak stálýho zpovědníka nevyhledává. Možná kvůli snaze schovat se v anonymitě davu. Taky řešení – má sice dva drobné háčky, ale to je vlastně jedno. (Pro zvídavé – háček č. 1 = riziko, že někdy narazí v náhodném výběru na kněze, kterému to až zas tak nejde, nebo který představuje pravý opak vlastností, které by u zpovědníka očekával; háček č. 2 = v duchovním životě schovávání se za anonymitu bývá příznak nějakého hlubšího problému – v oblasti sebepřijetí, vnímání vlastního hříchu, nebo nejistoty před známým člověkem). Slyšel jsem také jeden názor jednoho mého kamaráda, který řekl, že si kněze nevybírá, a že nechá, aby mu ho vybral Bůh (náhodným výběrem). Na otázku, jestli si tímto způsobem hledá i lékaře (např. zubaře) ale neodpověděl... :) Duše mi připadá daleko důležitější, než zuby... (A jestli tohleto teď čte můj zubař, tak se těším na příští návštěvu, teda...)

Pokud ovšem od svátosti smíření očekává člověk něco víc, je moc dobré si najít zpovědníka stálého. Může si vybrat někoho, koho sám chce – říkejme tomu, jak chceme: svoboda volby, přirozený výběr, sympatie spirituality... :) Proč je to lepší? Uvedu jeden z mnoha možných příkladů – člověk, který má svůj repertoár hříchů – udělá něco mimořádného – nějaký mimořádný úlet – stálý zpovědník dokáže rozlišit, že člověk prostě nějak brutálně přeťápl, a nechá záležitost „vyšumět“. Náhodný zpovědník může špatně rozlišit mimořádný úlet a může z mimořádného problému udělat problém řádný. A platí to i naopak. V případě stálého zpovědníka má kajícník také určitou „jistotu kvality“. Je to pak takový duchovní „domácí lékař“, který člověka už trochu zná, má k němu vztah a dokáže se o něj lépe starat.

A pokud člověk očekává od svátosti smíření něco ještě víc – něco jako je třeba duchovní doprovázení, tak musí hodně, hodně, hodně hledat a modlit se za to, aby si našel toho „pravého“. Někoho, s kým si porozumí, komu dokáže prokázat důvěru a otevřít před ním naplno své srdce. A to není žádná legrace. Kněží, kteří mají takové charisma, aby dokázali dobře doprovázet, totiž není až zas tak mnoho – a je nutné je hledat. Dovolím si soukromou poznámku. Já sám osobně jsem měl v životě vlastně dva stálé zpovědníky. Ten první – no... a ten druhý – mám ho od té doby, co jsem nastoupil do semináře, a držím si ho „zuby nehty“. Je to člověk, který mě na mé cestě opravdu doprovází – a myslím, že dobře. Bohu díky za něj. Nebyl problém za ním jednu dobu (to jsem bydlel daleko) jednou za měsíc jezdit přes třetinu republiky. Je pravda, že já jsem si ho nehledal – o to víc to považuju za projev Božího milosrdenství po tom, co jsem už předtím v tomto směru zažil :(

Co by takový zpovědník měl mít za vlastnosti? Těžko se to takhle obecně definuje – každý máme přecejen jiné gusto, ale zkusím to. Podle mého názoru by to měl být člověk, který sám vede dobrý duchovní a svátostný život. Tím netvrdím, že musí být úplně dokonalý – vůbec ne. Ale to jak prožívá svůj život se velmi často odráží i v tom, jak doprovází na životní cestě druhé. Dále by to měl být kněz alespoň trochu vzdělaný – jinak řečeno – měl by mít přehled a nadhled. (Dokážu si živě představit zbožného kněze sympatizujícího s určitým typem spirituality, který se snaží do této spirituality nacpat všechny, kteří se kolem něj mihnou. To ne – to by se mi nelíbilo :) Dobrý zpovědník by měl vědět, že duchovní doprovázení a svátost smíření není ovládání života druhého a měl by mu poskytovat svobodu v rozhodování. Pokud očekávám od zpovědníka víc, než jen krátké svátosti smíření, pak bych se měl přesvědčit (a nejlépe domluvit), jestli je ochoten schopen si na mě vyhradit potřebný čas. Hodina za měsíc – to je takové minimum – někdy je potřeba i víc. Dále jsou tu pak vlastnosti, které jsou navýsost pochopitelné – citlivost, diskrétnost, lidskost, modlitba, normálnost, rozhodnost, ochotnost, naslouchání... No, opět básním a uvědomuji si, že tyhle vlastnosti pohromadě se vyskytují u dost málo kněží – a tak jsem se fikaně dostal k důležitému tématu při volbě zpovědníka – je potřeba se za něho modlit. Nejen, aby člověk našel toho „pravého“, ale aby Bůh žehnal všem kněžím, aby „těch pravých“ bylo co nejvíce, pokud možno všichni.

Asi už jste na mě poznali, že když dumám nad nějakou věcí, uvažuji v extrémech. Ani tento článek nebude vyjímkou. Někdo má tendenci vyhledávat extrémně hodné zpovědníky, někdo zase extrémně přísné zpovědníky (ne zlé ! :)
Extrémně hodný zpovědník je občas také potřeba, ale je dobré dát pozor, aby člověk ve své hříšnosti nehledal pouze cestu nejmenšího odporu (aby to moc „nebolelo“, a nemusel jsem na těch svých hříších až zas tak moc pracovat...). U vyhledávání extrémně přísného zpovědníka je riziko, že se člověk chce vyvléct z odpovědnosti za svůj život a hledá někoho, který mu tvrdou rukou přesně nalinkuje, co musí a co nesmí dělat. No jo, ale kde je rozumný kompromis? Podle mě by měl být hodně-pevný nebo pevně-hodný (rozuměj: hodný a pevný zároveň – prostě bez extrémů :) Hodný v přijetí, vyslechnutí, povzbuzení a neposuzování, a pevný v umění pojmenovat věci pravými jmény a v tom, že se o něj člověk může v různých pochybnostech a starostech bez obav opřít.

Kněz, ať už je posvěcený jak chce, pořád je to jen člověk – se svými lidskými vlastnostmi a omezeními. Proto bych vás chtěl poprosit, abyste měli soucit s námi kněžími. Nejsme dokonalí, ale rádi bychom byli. Jediné, co naši nedokonalost omlouvá nebo nahrazuje je to, že chceme všemi těmi milostmi, které nám Bůh ve své dobrotě daroval (kněžství, možnost sloužit svátosti, možnost zprostředkovat odpuštění hříchů), sloužit vám.